O nesnesitelné nerozhodnosti jedné buchty.
Podala jsem si přihlášku na Erasmus. V neděli jsem odeslala všechny materiály a v úterý jsem dostala potvrzení, že mě moje domovská fakulta nominovala. Ještě ale čekám, jestli mě nominuje ta nedomovská. A potom budu čekat dalších pár týdnů, jestli mě přijme univerzita v Turecku, na kterou chci odjet. Chci jet. Hrozně moc chci jet. Říkala jsem si to už asi rok. Každému na potkání jsem vykládala o tom, jak budu příští rok půl roku v Istanbulu. Vlastně jsem o tom ani nemluvila jako o možnosti. Mluvila jsem o tom jako o hotové věci. Jenomže potom v Turecku a v Sýrii udeřila zemětřesení, která měla neskutečně vážné následky... a celý ten krásný obraz o tom, jak pojedeme spolu se spolužačkou pojedeme na erasmus do Istanbulu se rozpadl. Rozpadl se, protože ona se rozhodla, že nepojede. Nevyčítám jí to, fakt ne, je jako moje ségra a úplně chápu obavy, s nimiž za mnou přišla a důvody, proč se rozhodla, že nepojede. Věřím, že ji to ničí, že po tom toužila stejně jako já. Věřím, že je to pro ni j
