O pohotovosti, potopě, svatbě, píchlé pneumatice a dobrých lidech.
K něčemu se vám přiznám. Ten minulý článek vlastně vznikl proto, že jsem hrozně chtěla napsat článek o tomhle a především o předešlém týdnu mého života, ale když už jsem jednou začala psát, chtělo to nějaký článek na téma "dlouho jsem se neozvala, nezměnilo se vůbec nic". Uvědomuju si, že tenhle blog upadá a nejspíš bude upadat i nadále, ale znamená pro mě moc. A pořád je to místo, kam bych ráda jednou za čas utekla a vylila si své bolavé srdíčko. A vzhledem k tomu, že mě čekají ještě tři a půl hodiny ve vlaku, pokud se někde nezdržíme, tak mám šanci i možná něco sepsat. Doma se k tomu nikdy pořádně nedokopu, a na film se koukat nechci. Nějak nemám náladu, ať už vám to přijde jakkoliv divné. Na svůj oblíbený turecký seriál bych mrkla, ale musela bych se připojit na ne úplně bezpečnou stránku a to se mi z veřejné wifi taky úplně dělat nechce. A tak jsem tu s dalším článkem, který vás doufám alespoň trochu pobaví, protože něco takového člověk zkrátka nevymyslí. + + + + + + +
