O hranicích, které měly zůstat nepřekročeny.
Nejspíš bych tenhle článek vůbec neměla psát. Ale po delší době mám zase potřebu hodit nějaké své myšlenky na papír a tenhle blog stejně nikdo nečte, tak je to jedno. Bojuju teď s něčím, s čím bych vůbec bojovat neměla. Se zlomeným srdcem, za který si tak trochu můžu sama, ale zároveň vlastně ne. Dostala jsem se do situace, kdy jsem si vybudovala bližší vztah s někým, s kým jsem si bližší vztah vybudovat neměla. Že jsme překročily hranice, které jsme překračovat neměli, ač na nějaké fyzično nebo něco podobného nedošlo. Když jste s někým na jiné úrovni, co se nějaké potenciální mocenské nadřazenosti týče, neměli byste některý hranice překračovat. Může to být váš šéf... nebo to může být třeba váš učitel. Ať už je to jedno nebo druhé, je to špatně už od začátku, pokud v té pozici zůstáváte nadále. A co si budem. Víc na hovno je to pak většinou pro toho, kdo je v té hierarchii níž. Protože nemůže nic. Nemůžu nic. A bolí to jako svině. Trvalo mi dlouho se probrat ze svýho delulu. Z delulu,