The 'Telenovela' Syndrome, aneb jak zvládám stres.

Ahoj všichni, jak se máte? Dnešní článek bude asi zase trochu něco jiného. Nějak jsem prozatím odložila cyklus o překládání, protože ohledně toho překladu řeším nějaké nelibé záležitosti a nechce se mi na to moc myslet. Ve světle aktuálních událostí se mi vlastně tak nějak nechce myslet vůbec na nic. Třeba ani na to, že bych měla do dnešní půlnoci odevzdat esej. Jenomže nejsem schopná k ničemu se dokopat. Někteří lidé, když jsou ve stresu nebo cítí nějaký tlak na psychiku, zavalí se prací, aby na nic nemuseli myslet. Takový případ je třeba moje kamarádka B. Ona je workoholik normálně, ale v situacích, jako je tahle, se podle mě zaměstnává ještě o něco víc, aby neměla čas vůbec přemýšlet o tom, co se děje. Já jsem ale úplně jiný případ. Já, když jsem až v příliš velkém stresu, tak můj mozek vypne. Uzavřu se do sebe a nedokážu nic dělat nebo se na něco soustředit. Tenhle stav prožívám právě teď. Kdo někdy bojoval s nějakou psychickou poruchou nebo nemocí, ví, že se tohle stává lidem s depresivními stavy nebo úzkostí, kdy nejsou schopni vylézt z postele nebo odejít z domu a něco smysluplného dělat. Celosvětové dění mě hodně ovlivňuje a hodně se mě dotýká a můj mozek není schopný se s tím nějak pořádně vypořádat. U překládání nevydržím, u čtení do školy nevydržím, u psaní eseje nevydržím... ale nevydržím ani u psaní článků na blog, což je normálně prokrastinační aktivita, nevydržím u čtení knih pro zábavu, nevydržím u kreativních činností, nevydržím téměř u ničeho.

V těhle extrémně stresových situacích se u mě ale projevuje něco, co nazývám "telenovela syndrom". Je to něco, co se u mě projevuje ve chvílích extrémně stresových a jednou za čas mě to přepadne a nejsem pořádně schopná to ovládat. Koukám totiž na telenovely. Na stupidní, převážně jihoamerické, telenovely. Ano, slyšíte dobře. Ale není to o tom, že bych se koukla na jeden, dva díly a potom šla něco dělat, ne. Já jsem schopná třeba koukat celou noc. Většinou to dělám v noci, protože s extrémním stresem u mě často přichází i nespavost. Když jsem překládala tu knížku v prosinci a v lednu, přes den jsem překládala, protože jsem neměla na výběr, a přes noc jsem se koukala na jednu tureckou telenovelu, protože jsem nemohla spát. Pak už to došlo do takového extrému, že jsem se začala na duolingu učit turecky. Takže jsem přes den překládala, přes noc se učila turecky a koukala na Erkenci Kus, pak jsem tak na dvě, maximálně tři hodinky spala a pak to šlo celé znovu dokola. Divím se občas, že jsem se zhroutila až po dokončení překladu a ne až před ním.

Neuběhly ani dva měsíce od toho nejhoršího projevu telenovela syndromu, a už ho zažívám znovu. A asi v největší míře, v jaké jsem ho kdy zažívala. V aktuální situaci, kdy mám v podstatě celý den slzy na krajíčku a hučí mi v hlavě z toho, že nemůžu nikam chodit a že po celém světě umírají lidé a já nemůžu nic dělat, nedokážu dělat vůbec nic. Nic než prokrastinovat snad tím nejhorším možným způsobem. Koukáním na telenovely. Je to proto, že se můj mozek nutně potřebuje odpoutat od reality. A sledováním debilních španělských telenovel to dokáže, zatímco u většiny ostatních věcí pořád jede na plné obrátky a přemýšlí o věcech, o kterých by radši nepřemýšlel. Dneska už se pokusím udělat něco i pro tu esej. Měli jsme ji odevzdat do dneška, ale říkala, že když ji odevzdáme později, nic se nestane, jen nám vezme nějakých pár bodů a už nebudeme moct dostat 1. Což je mi upřímně dost ukradené už od prvního dne, co jsem na fakultě. Ale uvidíme. To téma mi nic neříká a bojím se, že to nenapíšu. Jenomže musím. A v momentě, kdy se do už tak dost stresové a depresivní situace dostane ten pocit, že člověk něco musí, v mém mozku něco přeskočí a je to ještě horší. Není to lenost... a není to ještě ani úplně deprese. Je to někde na hraně, ale bojím se, za jak dlouho se přehoupnu na tu špatnou stranu. Takže jak zvládám stres? Odpověď je snadná. Vůbec. Ale co. Když už nic jiného, tak budu do konce karantény mluvit plyně španělsky...