Z Prahy se na krátkou chvíli stalo město duchů.

Zdravím všechny. Jak se máte? Možná spíš, jak se držíte? Moje články se v poslední době nesly v duchu doby koronavirové, než se odmlčely úplně, a dnešní nebude jiný, chci ho ale přeci jen pojmout trochu jinak. Nechci si už stěžovat na to, jak mi leze karanténa na mozek, nechci fňukat nad tím, jak moc mě štve, že nemůžu do práce (protože ano, sice máme otevřeno, ale po brigádníky není práce). Nechci tu nadávat, jak jsem neschopná, že nedokážu dělat nic produktivního. Ne. Chci vám povědět o něčem jiném. Chci vám povědět o tom, jak jsme se s mamkou během karantény rozhodly, že se tentokrát nepůjdeme projít do lesa, ale půjdeme se projít do centra Prahy. Ano, já vím, já vím. Choďte ven jen, když je to nezbytně nutné, na nákup, se psem, na zdravotní procházku... Bylo to v době, kdy už se mohlo chodit ven, i když museli mít všichni roušky a mohlo se chodit jen s rodinnými příslušníky nebo po dvou. Proti tomu už je situace teď naprosto normální, s rouškama v metru, neomezenými vycházkami a otevřenými obchody, restauracemi, bary a kluby... 

V době, kdy se smělo ale pouze na zdravotní procházky, do obchodu nebo do práce, jsme s mamkou šly na zdravotní procházku do centra Prahy. Nepovažuju to za nějaké porušení nařízení. Šly jsme dvě, šly jsme na zdravotní procházku... a popravdě? Mám trochu dojem, že jsme potkaly míň lidí, než v tom lese, u kterého bydlíme. Já jsem to zkrátka chtěla vidět. Chtěla jsem to vidět a zároveň jsem si stejně potřebovala něco vyzvednout v práci, tak jsem měla i záminku, proč jít. Taťka nás hodil autem na nábřeží k Tančícímu domu a odtamtud už jsme šly pěšky k Národnímu divadlu, přes most na Kampu, k Lennonově zdi, přes Karlův most, Karlovou ulicí na Staroměstské náměstí, ze Staromáku Celetnou k Prašné bráně, potom do Jindřišské ulice a z Jindřišské jsme došly po Václavském náměstí nahoru k Národnímu muzeu na metro.


Moje mamka byla nadšená. Celou cestu po Kampě se rozplývala nad tím, jaká je to nádhera, že tam je tak málo lidí. Nedá se říct, že by tam nebyl nikdo, to ne. Ale oproti množství lidí, které na Kampě běžně v tuto roční dobu potkáte, to nestálo za řeč. Na mě ale naopak padal trochu splín. Člověk si za normální situace na ty turisty zanadává, posteskne si, proč je jich tu tolik a kroutí očima, že se ZASE musí prodírat další skupinou Korejců, Italů, Španělů či Rusů. Kéž by jich tu tak bylo méně! Jenže teď tu nejsou skoro žádní. A tehdy před těma několika týdny, tu nebyli snad vůbec žádní... Je to hezký projít se po Karlově mostě bez toho, aby do vás pořád někdo vrážel nebo jste se museli vyhýbat lidem se selfie tyčema. Ale když se nad tím potom trochu zamyslíte, dojde vám, že je to vlastně všechno hrozně smutný. Smutný a tak trochu děsivý. Praha je vždycky plná života, ale teď? Teď se z ní na několik týdnů stalo město duchů. Má si to tedy člověk užívat? Anebo se spíš děsit toho, co to bude ve výsledku znamenat? Teď po několika týdnech od naší vycházky po městu duchů vím, že by se měl člověk tak trochu bát, co přijde, ale neměl by se z toho posrat. Co bude, bude, co bylo, bylo. Čas ukáže, co všechno se změní.


Jedno je jisté. Něco takového jsem ještě nikdy neviděla. A upřímně tak trochu doufám, že už ani nikdy neuvidím. Ano, jistě, byla jsem na Staromáku, když tam skoro nikdo nebyl. Ale to bylo v 6 ráno, když jsem šla do práce, ne ve 3 odpoledne. Padala na mě taková podivně tíživá nálada. U Lennonovy zdi byl jeden pán a my dvě s mamkou. To jsem skutečně ještě nikdy nezažila. U Lennonky je vždycky narváno. Máma si dělala srandu, že to i když tam hlídali estébáci, tak tam bylo víc lidí... Karlův most zas až taková depka nebyla. Tam bylo poměrně dost lidí. Asi nejvíc ze všech míst, která jsme navštívily, kromě Václaváku. Na Karlově mostě se dalo volně procházet a člověk se netlačil a ano, bylo tam o hodně, hodně míň lidí než obvykle, ale tím, že je to teď takové atraktivní místo, tak tam nebylo úplně prázdno. Potkaly jsme tam teda alespoň někoho. Na fotce to tak tedy moc nevypadá, tam jsem zrovna vychytala takový moment, kdy tam není skoro nikdo, ale vážně to nebylo tak hrozné.
Největší depka pro mě osobně byla Karlova ulice a Staroměstské náměstí. Tím, že mám školu i práci přímo v centru, pohybuju se v centru v podstatě téměř každý den. Respektive před koronou to tak bylo. Nevím, kolik z vás někdy bylo přímo v centru Prahy, Pražáci se úplnému centru spíše vyhýbají a mimo pražští nevím, jak to mají s návštěvami Karlových mostů a podobných míst, ale pokud jste někdy v centru Prahy byli a vybavíte si Karlovu ulici... tak je to pravděpodobně jedna z nejplnějších ulic v Praze. Člověk se tam proplétá mezi hordou turistů a nemůže projít, hlava na hlavě... a tam nebyl NIKDO. V jednu chvíli jsme byly v Karlovce úplně samy, jen já a mamka. Všechno zavřené. Nikde nikdo. Musím říct, že to mě opravdu sebralo. Tam jsem cítila, že sice nevím, co bude dál, ale že už teď se hodně změnilo a bude těžké se vrátit do normálního života. 

V posledních dnech se život navrací do starých kolejí. A město duchů se mění zpět v Prahu, kterou znávám celý svůj život. Taťka říkal, že to na něj působilo jako za totáče. Já mám teď doma spoustu fotek z prázdné Prahy, ale upřímně vám řeknu, že znova už to nikdy zažít nechci. Bylo to depresivní a děsivé. Běhal mi z toho mráz po zádech. Dnes jsem byla po strašně dlouhé době v práci na Staromáku... a sice zákazníci moc nechodili, ale Staroměstské náměstí už je den ode dne plnější. Začalo léto a pomalu, ale jistě se do města vrací život. Dopady covidu jsou ale vidět všude kolem. Jak se říká - všechno zlé je k něčemu dobré. Člověk měl možnost užít si Prahu bez turistů... a podniky, které mají normálně trojnásobné ceny, musely zlevnit na ceny normální, takže se teď dobře najíte i v centru Prahy a ani nemusíte složitě hledat, která z hospod není tourist trap. Dnes jsem obsloužila svého prvního Itala od března a chce se mi tak trochu brečet, ale zároveň se snažím vyhlížet zářnou budoucnost... i přesto, že nás teď chvílí čeká na nějakou dobu ta méně zářná. Můj život se zatím nikterak zvlášť nezměnil. Stále jsem většinu času doma a stále střídavě trpím telenovela syndromem a střídavě se snažím něco dělat do školy či překládat. Je to ale těžké. Deadliny se na mě řítí ze všech stran a já nejsem schopná nic dotáhnout do konce. Snad ale nakonec všechno dobře dopadne. Doufám. Zatím se ale snažím radovat z maličkostí... jako třeba z toho, že z Prahy se na krátkou chvíli stalo město duchů, ale teď už se do ní život zase vrací


Komentáře

Oblíbené příspěvky