O tom, jak mě posedlost tureckými seriály dostala ke studiu turečtiny.

Už je to zase nějaký ten pátek, co jsem napsala poslední článek. Vlastně mě k tomuhle kroku tak nějak nepřímo dokopala má kamarádka A., která si nedávno založila nový blog a položila mi důležitou otázku: "kdy budeš psát ty zase?" A já si vlastně uvědomila, jak hrozně mi chybí se občas vypsat ze všeho, co se v mém životě děje i z toho, co se v něm neděje. Často mě i napadají koncepty článků, které bych mohla psát, ale jakmile přijdu domů a mám ten pomyslný čas, který ve skutečnosti nemám, ale prokrastinace je u mě velká součást života (:D), tak ve výsledku dělám jiné věci a na psaní zase nedojde. Anebo jen na nějaké škrábání podivných nesmyslných povídek před spaním. Zároveň mě mrzí, že nemám na blogování už tolik času, ačkoliv víme, že o času to zase tolik není. Spíš bych řekla, že už nemám dostatek disciplíny. Na blog o KStew napíšu jeden článek za uherák a tím tak nějak končím. Ráda bych se ale vrátila zpátky do dob, kdy jsem byla schopná napsat i tři články za den. Ty časy jsou dávno pryč, ale třeba bych se mohla dokopat alespoň sem tam k něčemu. 

Před chvílí jsem dokoukala první epizodu seriálu s názvem Aşk 101, a přestože mě zatím nijak zvlášť nezaujal, napadlo mě, že bych sem na blog mohla napsat o něčem, co se během prvního i druhého lockdownu stalo velkou součástí mého života, ale o čem asi moc lidí moc neví. A to myslím obecně, nejen o mém životě. Tím tématem jsou turecké seriály. Nikdy dřív jsem netušila, že jsou turecké seriály takovým zajímavým a rozvětveným vesmírem. V podstatě je to svět sám o sobě. Fenomén, o němž se v naší kotlině něco dozvíte jen v případě, že mu propadnete tolik, jako já. Ačkoliv tolik, jako já, něčemu takovému asi propadne málokdo. 

Když byl první lockdown, snášela jsem to opravdu velmi špatně. Respektive takhle, myslím, že spousta lidí to měla mnohem horší než já, ale na mě to hodně padalo. Být neustále jen doma, do práce jsem nechodila, do školy jsem nechodila, nevěděla jsem v podstatě, do čeho píchnout... Teď se to zdá už tak hrozně daleko. Nemůžu uvěřit, že už je to víc než rok. Už je to skoro rok, co pracuju na nové kavárně. Neuvěřitelné. V prvním lockdownu jsem ale nepracovala, školu jsem skoro neměla, nevěděla jsem, co bude, bylo, je, neuvědomovala jsem si ani, co je za den. Jen jsem seděla doma a čučela do zdi, v podstatě. Opravím se: seděla jsem doma, depkařila a čučela na televizi. Na televizi, kde zrovna běžela nějaká turecká telenovela, která sice byla úplně tupá a točila se v kruhu, ale v tu dobu jsem byla schopná zkouknout několik dílů za sebou bez nejmenšího problému, protože jsem zkrátka... neměla do čeho píchnout. Jmenovala se Erkenci kuş a hrál v něm v naší kotlině asi nejznámější turecký herec Can Yaman.

Jenomže jsem měla výčitky. Měla jsem výčitky, že zabíjím svůj drahocenný čas na týhle zemi tím, že koukám na telenovelu. Nikam se nemohlo chodit, do práce jsem nechodila, všichni byli doma... a já trávila čas jen tím, že jsem chodila na procházky nebo koukala na seriály. A tak jsem si řekla, že takhle to nejde. Chtěla jsem ten čas využít nějak produktivně. Ani nevím proč, ale napadlo mě, že bych si ten seriál mohla pustit v originále. Netušila jsem v tu dobu pořádně, jak vlastně turečtina zní a jazyky mě vždycky bavily a zajímaly. Tak jsem do toho šla. Našla jsem si to online v originále s anglickými titulky... no a bylo to. Byla jsem ztracená. Nejdřív Erkenci kuş a pak dávali na Prima Love ještě Dolunay, takže to bylo další. To mě bavilo asi víc. A zamilovala jsem se. Zamilovala jsem se do toho jazyka... a bohužel i do Dizilandu samotného. Začala jsem se učit turecky na duolingu, ale to bylo k ničemu. A tak jsem od října začala chodit na kurz do jazykovky. Sice to bylo všechno online, ale dalo se to. No... a aby toho nebylo málo? Došlo to tak daleko, že jsem se přihlásila na Fildě na další obor a od letošního října studuju turkologii. Na přijímačkách jsem skončila na 1. místě. A nikdy mě žádný jazyk nebavil tak moc jako turečtina. Nikdy jsem žádný jazyk nechtěla umět tak moc jako turečtinu. A to mam bakaláře italianistiky a nederlandistiky a skoro magistra nederlandistiky. Smutný? Asi jo. Je mi 27 a teprve zjišťuju, že jsem vždycky měla studovat turečtinu... 

A co je vlastně tak speciálního na tom, co už jsem tu několikrát nazvala Diziland? Nevím, jestli jste se někdo někdy setkal s nějakým tureckým seriálem. U nás běžel seriál Tisíc a jedna noc, Nádherná Farmagul a potom teda Dolunay a EK, ale obojí se jmenovalo v češtině jako něco s láskou... což mimochodem zjišťuju, je hodně vtipný, ale o tom třeba zase až jindy. Asi aby se to lépe prodávalo průměrnému českému divákovi odpoledních programů. 

Turecký seriál se řekne dizi. Telenovely se jmenují pembe dizi, což znamená vlastně růžový seriál. Co je na nich tak speciálního? No, jsou návykové. To není úplně nic speciálního, telenovely většinou jsou návykové, ale turecké seriály mají ještě něco navíc. Některý... a musí člověk celkem vybírat, ale některý... jsou prostě... fakt dobrý. Když se řekne telenovela, lidi si představí ty příšerný jihoamerický afektovaný herecký výkony nebo přehnaně expresivní indický seriály s barevnými efekty. V dizilandu se ale seriálová tvorba bere vážně. Konkurence je totiž obrovská. A přestože ve spoustě z nich najdeme opakující se motivy, dají se najít i takové, které mají skutečně co nabídnout. Jak dobrý příběh, tak skvělé herecké výkony, krásnou cinematografii, a k tomu náhled do turecké kultury a různých nádherných míst v Turecku. A do toho ještě ten nádherný jazyk. A co si budeme, i ti herci jsou často krásní. Alespoň mně se tedy líbí, a to jak herečky tak herci. 

Já tedy sleduju převážně kriminálně laděné seriály, těch není zase tolik, ale těch romantických nebo romanticko-komediálních je extrémně hodně a je opravdu z čeho vybírat. Někdy vám o tom napíšu víc, ale pozor. Žere to dost času a hrozí, že se zamilujete do turečtiny tak moc, jako já. Jedna epizoda takového klasického tureckého seriálu má totiž minimálně 2 hodiny, většinou i víc. Pokud by vás tedy turecké seriály zajímaly, nějaké vám doporučím, ale přidám k dobru i pár digitálních, které mají alespoň jen 45 minut a jsou dostupné na Netflixu. Tahle posedlost mi ale otevřela dveře k novým příležitostem a novým zkušenostem... Sice o tom, že jsem to šla studovat, doma ani neví a možná to ani nedokončím, ale to nevadí. I krátká zkušenost je zkušenost. A turečtina za to stojí.