Chtěla bych psát.

 

Chtěla bych psát. Vždycky jsem chtěla psát a od raného věku jsem také psala. Už v deseti letech, když jsme s nejlepší kamarádkou poprvé začaly tvořit něco, co připomínalo povídky. Naše dílo bylo značně ovlivněno filmem s pirátskou tématikou, který zrovna Emily v té době viděla, a také tím, že nám bylo deset. Čtěte: o žádnou vysokou literaturu se nejednalo. 

Nepřestala jsem ale s tím. Říkám si, že si tím psacím obdobím možná prochází v dětství či dospívání každý. Člověk se uzavře do světa, který si sám vytváří, protože je mu v něm příjemně. Protože v tomhle světě je bezpečno, v tomhle světě člověk nemusí řešit problémy běžného života. A zároveň v něm může zažívat dobrodružství, o nichž v realitě pouze čte. Věděla jsem, že se nikdy nestanu součástí výpravy na pirátské lodi, ale bavilo mě o tom psát, bavilo mě si na to hrát, a především mě bavilo o tom snít. 

A snít, že se v mém životě stane něco zajímavého, jsem nepřestala dodnes. Ne, že by se mi děly jen nezajímavé věci, ale nikdy to nebylo žádné dobrodružství jako z knížek. Žádná osudová láska jako trám, žádné řešení vražd, žádná mystika, žádná kouzla, jen ta „nudná“ realita. 

Nudná. Ona vlastně zase tak nudná nebyla. Možná spíš příšerná. Neviděla jsem z ní únik, a tak jsem psala. Jakkoliv depresivní mé příběhy byly, prožívali moji hrdinové dobrodružství jejich životů. Dobrodružství, která obsahovala něco ze mě. Kromě touhy žít trochu jiný život v trochu jiném světě, i ta temná zákoutí mé mysli. Nepřišlo mi zvláštní psát o vraždách, smrti, deziluzi, depresi… Protože tím vším jsem si prošla.

Ale pak to najednou přestalo. Nevím, co se stalo, kde se to zastavilo. A vlastně to asi vůbec nebylo najednou. A možná to vlastně ani vůbec nepřestalo. Ale z psaní se najednou stal pouhý únik od reality, který už nemá nic společného s tím, že jeden čas jsem chtěla být spisovatelkou. Chtěla jsem psát knihy, chtěla jsem své příběhy vydat, chtěla jsem svá slova sdílet i jinde než jen na blogu nebo mezi svými přáteli. 

Jenomže přišlo to, s čím se potýká asi každý tvůrce, ať už čehokoliv. Život spolu s nedostatkem času a očekáváními mého okolí najednou způsobily psací blok, z něhož jsem se už roky nedokázala vyhrabat. A když říkám roky, myslím opravdu roky. Protože ačkoliv každý večer napíšu pár slov do svého šuplíčku, není to nic, co bych někdy v životě mohla vydat. Je to můj multilinguální blábol, v němž si kompenzuji nenaplněné naděje na velkou lásku a osudová dobrodružství. Ne, pardon, na osudovou lásku a velká dobrodružství. Zatímco život jde dál svým tempem a nic moc se nemění. Osudová láska nepřichází a velká dobrodružství ve výsledku nejsou tak vzrušující, jak jsem si představovala.

Mé velké příběhy končí v šuplíku a už leta na ně nikdo nesáhl. Proč vlastně? Proč se jich tolik bojím dotknout? Proč se tolik bojím oslovit znovu své staré hrdinky, navázat náš niterný dialog a uzavřít jejich příběh alespoň kvůli nim? Je to snad ze strachu, že nikdy nic nebude dost? Že zkrátka nejsem dost dobrý spisovatel na to, abych někdy v životě napsala něco, co by zajímalo i jiné lidi, než mě a mé kamarády? 

Mé jménu už visí ve třech knihách, v jedné mám dokonce pseudonym, ale nic z toho není má tvorba. Jsou to překlady knih napsaných někým jiným. A jakkoliv mě to baví, protože i tam nějak můžu využít svou kreativitu a to, o čem si myslím, že můžu nazývat nějakým alespoň mírným jazykovým citem, není to moje. Není to něco, na co můžu být hrdá z pozice někoho, kdo toužil po tom, že jeho příběhy najdou cestu na pulty knihkupectví.

Chtěla bych psát. Mám toho tolik v sobě. Tolik nevyřčených slov. Co se to se mnou stalo? Proč už v nich nehledám útěchu? Proč už se uchyluji k obyčejným přepisům stejných, již napsaných příběhů, místo abych se soustředila na dokončení těch originálních? Je to proto, že jsem doufala, že v tomhle věku už budu dávno někde jinde? Že už zažiju tu osudovou lásku a budu jí tak ve svých knihách moct dát reálné obrysy. Možná, že jsem až příliš brzy zjistila, jak krutý život může být a mé příběhy mi přišly příliš naivní na to, abych jim dala šanci. Anebo je to možná mou chorobnou potřebou věci donekonečna odkládat a nikdy nic nedokončit. 

Chtěla bych psát, slova mi neschází. Schází mi ale to, co mě hnalo dál, když mi bylo šestnáct. Naivní sny o vlastní budoucnosti, které se ztratily někde po cestě a nejsou nikde k nalezení. Život mě krutě skopl z mého snového mráčku a srazil z obličeje růžové brýle. A už se to stalo dávno, ale trvalo pár let, než to můj mozek plně akceptoval. A uzavřel kapitolu smysluplné literární tvorby na neurčito. Ale chtěla bych psát. Sakra moc bych chtěla psát. Možná, že je čas na ty dveře zaklepat a dát šanci naději, aby mi je otevřela. 

Komentáře

Oblíbené příspěvky