Nikdy bych nečekala, že tuhle konverzaci povedem.

Je to šílený. Sedíš si takhle u kámošky doma, přemítáte nad životem, nad studiem, nad minulostí, nad společnými zážitky. Pak se najednou zvednem, že máme hlad. Ani jedna z nás dneska pořádně nic nejedla a obě víme, co se stává, když člověk pije na lačný žaludek. A tak si seberem svých pár švestek (teda já, ona jen peněženku, protože tam bydlí) a odeberem se do náhodný knajpy kousek od jejího bytu. Na pivko a na řízek. Zas taková knajpa to není. Nekouří se tu, protože je to už pár let v hospodách zakázaný, a vaří celkem slušně. Žádná sláva, ale nemáš vysoký nároky. Ne po cideru, lahvi vína, jednom pivu. A obzvlášť ne poté, cos za celý den akorát snídala vajíčka a k obědu měla tři datle. Sice pravý, z Jordánska, ale pořád jenom tři. A kafe. Protože kafe nemůže chybět. 

A tak si sedíte nad pivem a dál dumáte nad životem, nad budoucností, minulostí, přítomností a nad tím, co jste měli, mohli, nemuseli udělat. Třeba jste nemuseli nalačno pít jeden cider, lahev vína a ano, už jsou to dvě piva. Až konverzace sklouzne k tomu, co byste vlastně dělali, kdyby přišla válka až do vaší domoviny. A když si tak po cideru, lahvi vína, třech pivech, řízku a třech datlích a snídani pokládáte tuhle otázku, zároveň vám dojde, že vůbec netušíte, jak jste se octli v situaci, že to řešíte. Když jsme se s touhle kamarádkou poznaly, bylo nám jedenáct, byly jsme malinký trdla, který věděly o životě velký kulový, moc se nebavily, a o budoucnosti měly představy v podstatě jen mlhavý. Mezi těmi představami ale rozhodně nikdy nebyly dva roky pandemie a měsíc války opodál. 

Po víc letech než kolik činí polovina našich životů, po celých šestnácti a necelých sedmnácti letech, si tak nějak uvědomíme, že o životě toho víme trochu víc než tehdy, ale zase ne tak moc. Víme, co jsme udělaly špatně, kde jsme špatně zahnuly, komu jsme se nemusely smát a co jsme si mohly odpustit. Pořád ale nevíme, co chceme od života a teď vlastně ani nevíme, jestli budeme mít dost času to zjistit. A tak po cideru, brambůrkách, lahvi vína, mandlích v soli, řízku a třech pivech, přestože ráno vstáváš, sedíte u stolu v knajpe za rohem, co vlastně ani není zas až taková knajpa, a řešíte, jestli byste zůstaly anebo ne. A obě tak nějak tušíte, co řekne ta druhá. Své blízké pošleš pryč, ale ty rozhodně utíkat nebudeš. Zůstaneš a budeš bojovat. Zůstaneš, protože tohle je tvůj domov a neopustíš ho. Zůstaneš. Přestože nemáš nejmenší tušení, co to znamená, a tak nějak podvědomě fakt doufáš, že to ani nikdy nezjistíš.

A pak se po cideru, lahvi vína, čtyřech pivech, řízku se salátem, třech datlích a kdo ví čem ještě, protožes tak trochu ztratila pojem o tom, cos ten večer všechno sežrala a vypila, zvedneš, protože ráno musíš být v devět ve škole a už teď sice víš, že nevstaneš, ale pořád tak nějak doufáš, že se třeba stane zázrak a z té postele se vykopeš. Nechceš si připustit, že ne, stejně jako si nechceš připustit, že ta válka se tě týká, protože Ukrajina je skoro, co bys kamenem dohodil a ti lidi utíkaj sem. Jdeš na autobus, kterej ti ujede, pak na metro, který nestíháš, a myslíš na úkol, kterejs neudělala... Ale o válce? O tý už nepadne cestou k metru další slovo. Protože o tom tak nějak všichni ví a všichni slyšej a vlastně i všichni mluví, ale pak najednou mluvit přestanou, nastane ticho, a všechno to tak nějak spadne do stavu nevyslovitelných podivností, o kterejch se ti nechce ani přemýšlet, přestožes o nich ještě před pěti minutama mluvila. 

Nikdy bych nečekala, že tuhle konverzaci povedem. Ale jestli s někym, tak zrovna s ní. Zrovna s ní, protože s ní se tak nějak dá o všem a zároveň o ničem. A tak jedu po čtyřech pivech, cideru, lahvi vína, třech datlích, řízku, salátu a bůh ví čem ještě domů, bus mi ujede, protože proč bych zrovna dneska měla mít štěstí, když do půlnoci musím mít odevzdaný úkol, na který tvrdím, že jsem zapomněla, i když jsem se ve skutečnosti šla vědomě opít s tím, že ho možná udělám pak. Ale jen možná. Protože najednou prostě nemáš pocit, že je to důležitý, i když ještě před měsícem a půl bys měla odevzdáno jak největší šprt jako první. Místo toho sedíš na gauči a moc dobře víš, že píšeš tuhle podivnou smršť jak Dimitri Verhulst ve Spoo Pee Doe, protože seš pod vlivem všech těch piv, jednoho cideru, lahve vína, tří datlí a jen čekáš, až to všechno vyletí a budeš moct jít spát. A přemýšlíš, jak se stalo, že ve svých dvaceti sedmi letech to, co tě trápí ze všeho nejvíc... je válka. 

Komentáře

Oblíbené příspěvky