Dlouho jsem přemýšlela, jestli o tomhle tématu vůbec něco napsat. Vždycky, když na tenhle blog začnu psát nějaký článek, zůstane nakonec v rozepsaných a těžko se mi k němu vrací. Je to trochu tím, že moje nejaktivnější blogové roky jsou už dávno za mnou. A také je to možná tím, že už nemám tolik volného času jako dřív a zkrátka ho využívám jinak, než abych se vypisovala ze svých pocitů. A možná se během dvou let pandemie vlastně reálně nedělo v mém životě nic moc tak zásadního, abych měla potřebu se z toho vypisovat. Dřív mi dalo podnět psát články v podstatě cokoliv, třeba jen to, že do mě někdo vrazil na ulici, mě to naštvalo, a kvůli tomu jsem měla potřebu se zamýšlet nad lidskou bezohledností. Teď se ale zdá trochu malicherné o takových věcech vůbec přemýšlet. A zatímco mi tu v pozadí zrovna zní začátek zpráv na ČT 1, já píšu s těžkým srdcem tahle slova a vlastně ani nevím, co chci říct. Ale něco ano. Něco. Aspoň něco. Stejně jako chci něco dělat. Něco. Aspoň něco.
Když jsem vloni slavila svoje 27. narozeniny, vtipkovala jsem s Emily, že teda ten krizový rok snad přežiju. A nejspíš to tak dopadne, ale opravdu jsem nečekala, že mě skutečně napadne, že by tomu tak třeba nemuselo být. Že by někdy mohla nastat chvíle, kdy budu pochybovat o tom, zda jsem se ve škole učila ty správné jazyky a jestli by se nemohlo stát, že už nebude úplně bezpečné psát blog se svým názorem a přidávat příspěvky na podporu okupovaného státu. Vždycky jsem tak nějak tušila, že jednou do Evropy zase přijde válka. Jasně, samozřejmě, že se objeví nějaký magor, nějaká záminka, proč začít válku, někdo si zas bude potřebovat dokázat, že je ten největší magor z největších a povraždí u toho tisíce civilního obyvatelstva. Upřímně jsem ale nečekala, že na to dojde tak brzy. Po dvou letech pandemie jsem si už začínala pomalu dělat naděje, že se život začne vracet do normálu. A potom začala válka.
Všechny fotografie jsou focené mnou.
Myslím, že asi nikdo nevěřil tomu, že se to skutečně stane. Že tomu magorovi fakt hrábne až tak moc, že napadne Ukrajinu. Ale stalo se. A válka trvá už přes dva týdny. A spolu s válkou přišla taky obrovská deziluze, bezmoc, smutek a vztek. Když jsem se ve čtvrtek ráno probudila a sáhla po telefonu, jako první jsem neotevřela noviny. Většinou to nedělám. 'Ne. Přišla mi zpráva od kamarádky, která mi psala něco ve smyslu, že "on to fakt udělal". A člověk tak nějak okamžitě věděl, o čem je řeč, ačkoliv to vědět vlastně možná nechtěl. Vstala jsem, pustila jsem si zprávy a jen brečela. V televizi zněl Zemanův projev a já seděla na schodech v patře a brečela. Protože jsem nějak nevěděla, co jiného v tu chvíli můžu dělat. Nic najednou jako by nemělo smysl. Neviděla jsem smysl v tom jít do školy, jít do práce, cokoliv dělat, přesto jsem se teda zvedla, rozdejchala to a zamířila do školy. V ten den člověk ještě ani netušil, co všechno se bude dít v následujících dnech a týdnech. Jedno ale bylo jisté, už nikdy nic nebude jako dřív, protože já už nikdy nebudu jako dřív.
Vídám na Twitteru kritiku na téma, že války jsou i jinde. Že lidé umírají i jinde. A na jednu stranu jim rozumím. Na druhou stranu je jasné, že v kontextu naší ne tak vzdálené historie a toho, že se jedná o stát, který je nám tak hrozně blízko a to nejen svým umístěním, to prožíváme trochu jinak a trochu víc. Ano, po celém světě je množství ozbrojených konfliktů. Nezavírám před nimi oči, snažím se o nic číst a vědět víc, ale nepřijde mi nelogické, že válku na Ukrajině člověk z Český doliny prožívá trochu víc než válku o mnoho stovek kilometrů dál. Zvlášť, když stejná velmoc, jako teď vpadla tam, kdysi "zachránila" i nás. Jen Putin nejspíš nepočítal s tím, že se Ukrajina nevzdá bez boje. A Ukrajina stojí i po tolika dnech bojů. Zelenskyj žije. Ale ať mi prosím žádný americký aktivista, který ví totální hovno o naší historii, neříká, jak se mám cítit, děkuju.
Hned ve čtvrtek jsem šla na demonstraci, která se konala na Václavském náměstí. Vyšlo to tak, že jsem tam zamířila rovnou po škole. Udělala jsem nějaké fotky a přemýšlela, kam až tohle zajde. Člověk netušil, co se stane další den, ani další hodinu. A vlastně to netuší pořád. Darovala jsem peníze, darovala jsem věci, šla jsem na několik demonstrací za uplynulé 2 týdny, sdílela informace, sdílela podporu, přihlásila jsem se na dobrovolnictví (přestože se mi stále nikdo neozval)... Brečela ve škole, brečela v práci, brečela v metru, brečela doma... Protože ta strašlivá bezmoc je něco, co mě na tom celém z pohledu mě, jako člověka v relativním bezpečí, štve ze všeho nejvíc, když mluvíme tom, jak člověk může a nemůže pomoct. Protože stejně jako v každé válce, každý den umírají a trpí nevinní lidé, zatímco mocní, kteří za to můžou, sedí v teple ve svých velkých sídlech a posunují šachové figurky.
Tedy v Rusku. Ukrajinský prezident bojuje se svými vojáky a neopustil Kiev. Jestli jsme se od chvíle, kdy válka začala, něco dozvěděli na 100%, tak to, že prezident Zelenskyj je fakt borec a silný vůdce ukrajinského lidu. Kdo by býval řekl, že bývalý herec a komik jen o pár let později bude prezidentem Ukrajiny, natož, že takhle silně povede svůj lid v ozbrojeném konfliktu proti Rusku. Byla jsem na protestu na podporu Ukrajiny minulou sobotu a prezident Zelenskyj tam mluvil k národům Evropy. Něco silnějšího jsem ve svém životě nezažila. Běhal mi z toho mráz po zádech, stejně jako ze zpěvu národní hymny a národní hymny Ukrajiny.
Děsí mě, co přijde a kam to všechno povede. Mám známé mezi Rusy i Ukrajinci. A všichni jsou to lidé, kteří rozhodně nechtějí a nepodporují válku a to jediné, co si přejí, je mír. Bojím se o Ukrajinu, bojím se o zbytek Evropu, bojím se o všechny lidi, které tahle válka ovlivní. A to i o Rusy. Neskutečně moc si cením lidí, kteří chodí do ulic v Rusku. Protože v naší milé republice máme už nějakých pár desítek let svobodu slova, ale v Rusku vás za to můžou poslat na 20 let do vězení za velezradu. Propaganda samozřejmě také funguje a mnozí lidé ani netuší, co se děje. Včera mi psala kamarádka, že viděla auto s ruskou spztkou, které mělo zadní sedadla auta a kufr celý narvaný hamburgery z Mekáče. Vlastně jsem nevěděla, jestli se smát nebo brečet, protože tak nějak nejde ani jedno. Jiné známé rodiče z Ruska už nemůžou posílat peníze a tak je zde odkázaná už jen sama na sebe. Ale myslíte si, že je teď snadné najít práci, když máte ruský pas? Rozhodně ne. Stojím s Ukrajinou, ale bojím se, kam to všechno dojde. K nenávisti všech Rusů jen proto, že jsou to Rusové? A to je jen začátek toho všeho... A kdo ví, jestli tomu bláznovi v Kremlu nehrábne úplně a nezačne jadernou válku.
U Ruské ambasády byla švanda. Tedy, relativní švanda, když člověk upustil od všeho ostatního. Stala jsem se svědkem několika absurdních situací, které mě v tu chvíli rozesmály, i když kontext k smíchu vůbec není. Třeba policejní honička s vrhačem vajec. Anebo pes, který začal uprostřed nenásilného protestu olizovat zbytky vajec ze zdi, na níž jich očividně přilítlo několik plat. Člověk se možná neměl smát, ale co může dělat, nemůže jen brečet. Když jsem před pár dny seděla ve třídě na přednášce Islámu II. a ulicí procházeli rakouští fotbaloví fanoušci, kteří organizovaně skandovali nějaké své nacvičené pokřiky, projela mnou taková panika, až se mi udělalo špatně. Pak jsme se tomu všichni zasmáli, ale už jen to, co naše mozky napadlo... Rozsvítila se kontrolka INVAZE a všichni do jednoho jsme se vyděsili. To jen podporuje mou teorii, že většina zarytých fotbalových fanoušků přichází v den zápasu jejich oblíbeného klubu o mozek.
Život jde dál. Každý den přichází stále víc a víc uprchlíků, každý den pokračují boje, každý den se člověk budí s tím, že jako první se podívá, jestli Kiev stojí a Zelenskyj žije. A co se děje v ostatních městech. Ale tak nějak už zase fungujeme. Už nesledujeme zprávy každou minutu každého dne, už zavádíme řeč i na jiná témata, už se dokážeme zase smát bez výčitek, alespoň občas, přestože to v našich mozcích pořád je. Nebo alespoň já už dokážu jakž takž fungovat, ačkoliv se mi honí hlavou spousta myšlenek a některé zprávy z Ukrajiny mi to občas nabourají. Pořád mám problém v tom najít nějaký smysl v čemkoliv jiném, než v pomoci lidem ovlivněným válkou, ale snažím se. Protože co jiného člověk může dělat, než se snažit. Snažit se přežít, snažit se pomoct... a nezbláznit se.
Komentáře
Okomentovat