O morální kocovině a tak nějak o životě.

Sedím ve vlaku do Prahy a je tu asi milion stupňu. Venku je tak pětatřicet, klimatizace samozřejmě nefunguje, ale otevřená okna nepomáhají, protože venku je peklo na zemi. Nechápu, jak přežívají lidé, kteří žijí na místech, kde je v létě běžně třeba padesát. Možná jsou zvyklí, těžko říct. Já si na tohle počasí ale asi nezvyknu nikdy. A to časem bude mnohem, mnohem hůř. Ale samozřejmě globální oteplování neexistuje, je to mýtus. Ale do toho se pouštět nechci. Jen mě to teď napadá, jak se smažím ve vlastní šťávě. A to tak že brutálně, protože jsem si na dovolenou už nevzala další krátké kalhoty, a tak se tu potím v moc krásnym letnim overalu, kterej má ovšem dvě velký nevýhody. Dlouhý nohavice. A o té druhé mluvit nebudu. Na tu přijde každý, kdo měl někdy na sobě overal a potřeboval jít na záchod ve vlaku. Nebo ostatně i kdekoliv jinde než ve vlaku. Třeba v zahrádkářské kolonii, kde jako záchod slouží křoví a vy nemáte podprsenku. No nic. O tom jsem ale mluvit nechtěla. 

Když jsem byla na začátku léta se spolužáky na chatě, měla jsem v následujících dnech kromě té alkoholové i morální kocovinu. Proč? Protože jsem se opila a neříkala o sobě úplnou pravdu. Donutilo mě to přemýšlet o důvodech, které mě vlastně vedou ke lži a jak je vlastně zdroj toho všeho v tom, jakou mám debilní povahu a žádné sebevědomí. Je to lepší, než to bývalo dřív, ale pořád jsem hodně podobná. Nevěřím si a nevěřím tomu, že ostatní budou akceptovat má přesvědčení nebo některé věci, o nichž ale zároveň vím, že jsou vlastně naprosto legitimní a v pořádku, ale kvůli některým je mi trapně i přesto, že mám už ke třicítce blíž než ke dvacítce. A možná právě proto. Protože některé věci jsou zkrátka s věkem jen trapnější a trapnější. Nemáš chlapa, to nevadí, budeš mít. Nemělas chlapa nikdy? Tak to musíš bejt divná. A jsme u toho. Takže obzvlášť ve společnosti lidí, kde ne všechny znám úplně dobře a ne u všech nutně potřebuju, aby o mně věděli první poslední, si sem tam něco trochu vymyslím. Něco trochu přikrášlím. Ale především hodně často prostě mlčím. Mlčet je nejlepší, protože pak nemůžete říct nic, čeho byste později litovali. Jenomže mlčte, když se na vás slítnou 4 opilí známí a vyptávají se. Tak jsem zkrátka něco řekla. Něco, na co nejsem úplně pyšná. Ale tak nějak to vyplynulo. Pod vlivem alkoholu jsem si zkrátka z pár lidí, s nimiž jsem se za svůj život setkala, udělala jednoho imaginárního boyfrienda, aby mi už konečně dali pokoj. A vlastně je to jedno, stejně si to nikdo nebude ani pamatovat, ale ještě teď z toho nemám úplně nejlepší pocit. Protože mezi těmi lidmi jsou i tací, kterým bych se klidně svěřila o tom jak to se mnou je, ale zároveň tací, kterým ne. A tak jsem si vymyslela nějakou blbost, jen aby mi už prostě dali pokoj. 

A o tom to u mě celé vlastně dost často je. Aby mi dali pokoj. Často neříkám úplnou pravdu, jen aby mi dali pokoj. Mámě občas řeknu nějakou polopravdu nebo lež, jen aby se neptala na další otázky. To proto, že ona prostě musí vědět všechno. Takže když jdu třeba do kina s kamarádem klukem, radši řeknu, že jdu do kina s Emily nebo s Bárou, abych jí nemusela vysvětlovat, že támhle Jarda je jenom kamarád. Protože samozřejmě i moje matka už si myslí, že jsem divná, i když to neřekne. Jen nevím, proč bych nutně musela být divná jen proto, že nemám sex s lidma. A to teda ani nemluvím o tom, že moje máma naštěstí neví, že bych klidně mohla být na rande i s holkou, protože to už bych se těch otázek fakt nezbavila. Ono obecně mluvit o tom, že jste asexuální biromantik neni úplně nejjednodušší téma k hovoru. Ačkoliv v poslední době jsem začala uvažovat o tom, jestli ace opravdu jsem, jestli mě náhodou celý ty roky akorát netlumila antikoncepce, kterou jsem poměrně nedávno konečně vysadila. 

Jak často říkám, že moje životní motto je ničeho nelitovat, protože v určitý chvíli života jsem to tak chtěla, tak musím říct, že tenhle článek o tom dost nevypovídá. Ale tak morální kocovina člověka prostě občas zastihne. A toho, že jsem prášky nevysadila už dávno, lituju popravdě celkem dost. Jenže já se zkrátka bála, že v momentě, kdy je vysadím, vrátí se mi problémy. A to jsem nechtěla. Ale ne, pořád si myslím, že co se týče sexuální orientace, mám v tom poměrně jasno, ačkoliv se o tom zkrátka nedokážu a ani nechci bavit s každým. Že pro mě v životě nikdy nebyla priorita najít si partnera, není žádná novinka. V poslední době se to trochu změnilo. Chtěla bych nějakého parťáka na život. Ale nemusí být nutně sexuální. Asi by to chtělo najít někoho, kdo je jako já. Ale to bych asi musela do nějaké seznamky napsat, jak to je, a nechci vidět, jakých reakcí bych se dočkala. 

Tenhle stream of myšlenky zas. Taková moje klasika. Přemýšlím a hned to házím na papír. Dost mi to chybí musím říct. Chybí mi, že nemám čas na to psát. A chybí mi můj starý mozek. Přijde mi, že od doby, co začal Covid a pak přišla válka, jsem se dost změnila, i když jsem zároveň pořád stejná. Ale vím moc dobře, s čím bojuju, i když s tím bojuju sama. Zřejmě u mě ještě nedošlo na ten krok, který přijde po větě "mám problém", a to "potřebuju pomoct". Vždycky jsem si tak nějak dokázala pomoct sama. A tím se nijak nevychvaluju, jen je to zkrátka pravda. Dokázala jsem změnit pohled na život a získat potřebný nadhled a pomohlo mi to překonat ta nejhorší období v životě. Jenomže v poslední době mám trochu pocit, že jsem je ve skutečnosti nepřekonala. Jsou pořád tam, ve mně, schovaná a čekají jen na vhodnou chvíli, kdy zase vykouknou a udělaj mi v životě paseku. 

Další věc, kterou jsem udělala na té chatě, je, že jsem se svěřila. Svěřila jsem se s jednu z nejtěžších věcí, s jakou se člověk může svěřit. Jeden člověk na chatě ten večer řekl, že svěřit se s tím, co člověka trápí, je hrozně odvážné. A vlastně má pravdu. Člověk není slaboch proto, že ho něco trápí. Naopak, svěřit se se svými starostmi je odvaha. Nikdy nemluvím o tom, co se před třemi lety stalo. Nikdy. Protože mám dojem, že jsem slaboch, když jsem se s tím nedokázala srovnat. Jenomže každý zvládá traumata jiným způsobem. Já o svých traumatech mluvím na internetu s lidmi, které vůbec neznám, a je to pro mě jednodušší, než to říct někomu do očí. Ale i přesto, že to bylo tak hrozně těžké říct nahlas, jako by se mi ze zad zvedla strašlivá tíha. Bylo fajn se s tím svěřit. Ačkoliv to jen tak znovu nejspíš neudělám. Málem jsem se svěřila i s traumatem ze střední, o němž jsem tady na blogu mluvila mnohokrát, především kolem ledna. Příští rok to bude 10 let. 10 let. Neuvěřitelný. 

Často teď přemýšlím o střední. O těch lidech tam. O tom, jestli jsme všichni rozbití tím, co se tehdy stalo. Jestli kdyby se to nestalo, nestane se ani to před třemi lety. Je pravda, že si to nejspíš všichni, nebo alespoň hodně z nás, tak nějak nese v sobě. V naší třídě je jen jedna holčina vdaná a jedna má dítě. Jinak nikdo nemá rodinu. Nikdo není ženatý. Pár z nás jsme pořád zaseknutí na místě. Máme víc mrtvých než dětí, a to nám ještě nebylo 30. Je to pravda. Někdo tehdy mému spolužákovi oponoval, že teď už to snad začnem napravovat, načež odpověděl: "Ále, on zas někdo z nás udělá nějakou blbost a zařve." Upřímně? Nedivila bych se. Jakkoliv se s tím snažím bojovat, můj default setting u všech špatných zpráv, které jsou na internetu, je, že mě okamžitě jako první napadne, kdo, koho znám, to byl. A myslím, že to tak má asi víc lidí. A taky myslím, že si s sebou víc lidí nese to, že nebudou mít děti, aby je přivedli do tohohle posranýho světa. 

Blog vždycky bylo místo, kam jsem se chodila vyplakat z reality. Moje terapie. Ta jediná, kterou jsem měla, ta jediná, která fungovala. V poslední době ale nemám čas psát na blog, nemám chuť na něj psát, nemám slinu, nemám klid na to, abych si sedla a psala. A možná i proto mám pocit, že ztrácím kontrolu. Možná i proto mám pocit, že potřebuju na terapii teď víc, než kdy dřív. A možná i proto tak často lžu, hlavně o tom, jak se mám a jak se cítím. Protože zkrátka nechcete čelit těm otázkám, protože nechcete poslouchat psychologický rozbor od samozvaných expertů na život. 

To jsem se zas od morální kocoviny dostala k traumatům z mládí, ale já jako samozvaný expert na můj vlastní život, dobře vím, že tam nějaká souvislost zkrátka je. A upřímně nevím, jestli někdy nastane situace, kdy nebude. Když v 18 zjistíte, že se fakt může stát všechno, včetně vraždy někoho, koho dobře znáte, nese to s sebou zřejmě následky. Třeba neschopnost se na někoho pořádně vázat, protože žijete s neustálým strachem, že se něco takového stane znovu. A tentokrát to třeba bude někdo ještě bližší než kamarád ze střední. Možná jsem měla místo těch svých sto padesáti oborů jít studovat psychologii. Třeba bych aspoň dokázala diagnostikovat samu sebe. 

Sedím ve vlaku do Prahy a je tu asi milion stupňů. Byla jsem teď tři dny v Jižních Čechách a teď se vracím zpátky, protože musím zítra do práce. V poslední době cestuju vlakem poměrně často. V sobotu mě čeká další cesta. Měla bych nejspíš jen sedět doma a psát diplomku. Ale když se v diplomce zabýváte vraždama v době, kdy vlastně dost přemýšlíte o tom, že vaše duševní zdraví je fakt hodně nahnutý, potřebujete sem tam někam vypadnout. A taky si sem tam potřebujete říct, a dost. Dost už. Červená. Zastavit stát. A přemýšlet o svém duševním zdraví trochu víc a pozorněji, než přemýšlíte o pedofilních vraždách z 90. let... Sedím ve vlaku do Prahy a je tu asi milion stupňů. Ale je to fajn. Protože mám aspoň čas vypsat se ze svých myšlenek. Což mám v poslední době málokdy.