Potřebuju odjet někam, kde jediné, co musím řešit, je co si dát k obědu.

Všichni, kdo mě znají trochu dýl, tak ví, že jsem trochu blázen. Můj kalendář akcí je plný, někdy se klidně potkám se třemi lidmi za den, někde jedu z práce rovnou na koncert a ráno hned zase do práce. Jsem tak nastavená. Pořád mám něco. Je to tak proto, že když nemám plný kalendář a mám nedej bože třeba někdy volno několik dní v kuse, nejsem schopná nic udělat a jen ležím doma a koukám na seriály. A ano. Vím, že v tom tkví můj problém. Protože se raději naprosto zničím tím, že dělám sto padesát věcí každý den, než abych čelila svým problémům a připustila si, že nějaký problém mám a je třeba ho řešit. Víte, jsem totiž úplně nejhorší pacient, co se týče mentálního zdraví. Já vím, že mám depresi. Vím to, jen s tím nic nedělám, a to je úplně ten nejhorší přístup, jaký můžu mít. Jenže když jste od rána na nohou a lítáte z jednoho srazu na druhý nebo řešíte jednu věc za druhou, tak nemáte čas přemýšlet nad tím, že máte problém. Proto to dělám. Proto mám nonstop dlouhý list akcí, na které jdu, kde musím být, chodím do práce a zároveň se snažím do každého dne narvat ještě něco dalšího, abych nemusela sedět doma na prdeli a nedej bože přemýšlet nad svými problémy. 

Jenomže život mi neustále nabízí další a další problémy, které ovšem souvisí i s mou povahou, kdy jsem prostě people pleaser a musím každému vyhovět, protože neumím říct ne. A když už řeknu ne, mám nutkavou potřebu všem vysvětlovat, proč vlastně říkám ne. Proč mám pořád potřebu něco vysvětlovat? "Ne, nemůžu," by přece měl být naprosto legitimním důvodem, proč něco nedělat, bez toho, aby se někdo urážel. Já už jsem ale prostě taková. Chci každému vyhovět a pak mám problém s tím si vlastně uvědomit, co chci třeba dělat já. A ještě mi život hází klacky pod nohy. 

Jedním z šílených týdnů byl ten minulý. V pondělí jsem byla v práci a hned po práci, protože neumím říct ne, jsem odjela za našima do Jižních Čech, abych s nimi trávila taky nějaký čas. No a ve čtvrtek, protože v pátek už jsem zase musela na open do práce, jsem jela zase zpátky do Prahy, protože neumím říct ne, a beru směny, které jsem brát nemusela. No a aby toho nebylo málo, tak se do toho připletly další dvě věci, které jsem ale chtěla udělat pro sebe. Nechat si nabarvit a ostříhat vlasy od kamarádky, čímž jsem tedy splnila hned dvě věci ze seznamu, co chci - 1. ji vidět po dlouhé době a 2. si nabarvit vlasy, samozřejmě. Mimochodem je to naprosto skvělý a miluju to, ale to je vedlejší. No a druhou věcí bylo někam vypadnout. Aka jasně, že pojedu s Amy do Vídně, protože proč ne. Ona je sice z Brna a tak to tam má hodinu a půl, zatímco já se potáhnu z Prahy hodin pět, ale chci ji vidět a chci jet do Vídně, tak proč ne. Jenomže když si to takhle člověk skvěle naplánuje, tak pak zjistí, že se může taky všechno kardinálně posrat. Je mi dvacet osm let, samozřejmě, že už jsem to zažila mnohokrát. 

Takže místo domů, jdu po barvení vlasů do hospody, protože proč ne, chtěla jsem, nelituju. Dojedu domů boltem a vim, že vstávám ve 4 ráno a že mám tak 4 a půl hodiny na to, abych se alespoň trochu vyspala. No tak přijdu domů, chci jít hned spát, naši v prdeli, brácha byl určitě v hospodě, tak bude klid, už bude spát. No jistě. Brácha doma vyjetej jak dráha. A to nemyslím obrazně, myslím to naprosto doslova. Protože chytnu vlastního bratra se čtyřma lajnama moučkovýho cukru. A samozřejmě to neni moučkovej cukr. A samozřejmě, že mi začne nabízet, ať si dam s nim. Což neudělám, protože musím vstát ve 4 ráno a taky... prostě nechci. A v otázkách obdobných substancí jsem poměrně jistá v tom, že umím říct ne. Alespoň něco. Takže jsme se samozřejmě zhádali, jak jinak. Jdu spát, ale nespim, protože přemýšlím o tom, že když už došlo na sníh, tak kdo ví, na co ještě dojde, a zároveň přemýšlím, jestli to řeknu našim anebo ne. Protože když to udělám, poseru si to u bratra a už se mnou nepromluví... A když ne, budu s tim muset žít, ať se stane cokoliv. Což jsem asi ochotná pro svýho bratra zkousnout, ale co když se mu něco stane? Nikdy bych si to neodpustila. 

Takže teď ležím s těmahle myšlenkama v posteli, s vědomím, že nevstávám za čtyři, ani za tři a půl, ale za dvě a půl hodiny, abych stihla vlak do Vídně, kde budu muset strávit 9 hodin na nohou a říkám si, že vlastně ta dráha možná nebyl tak blbej nápad, protože neni možný, abych to bez ní ve zdraví přežila. Samozřejmě čistá jak lilie, ať si každej bere co chce, ale já fakt nechci, takže na to nedošlo. No tak usnu, na chvíli, vzbudim se tak za hodinu, úplně mrtvá, za 15 minut vstávám, tak vstanu, protože co nadělám, musim vstát, mám koupenej lístek, Amy na mě spoléhá. Jedu. Usnu hned v první zatáčce, protože co dělat 5 hodin ve vlaku jinýho, než spát, zvlášť, když se vedle mě olizujou celou cestu nějaký pubertální výrostci. Na to fakt koukat nemusim. 

Vídeň super, přijedu ale v jednu ráno zpátky, protože vlak má zpoždění a já sotva stihnu poslední autobus. Bratr spí, protože samozřejmě poté, co se člověk vyjede jak dráha, tak odpadne, protože tak to prostě chodí. Já spím do jedenácti, s bratrem v podstatě nemluvím, jdu ven, protože doma nevydržím. A v pondělí zas na sedmou do práce, protože takovej už je život, musím pracovat. A do toho po mně furt někdo něco chce. Tu se učit na zkoušky, tu psát diplomku, tu plnit další povinnosti v práci, tu se vidět s někým, páč "ty na mě pořád sereš a nemáš na mě čas" a tu řešit, že bratr bere tvrdý drogy a ty absolutně netušíš, jak se k tomu máš postavit. A do toho mi prostě samozřejmě všichni předkládají svoje představy o tom, jakej bych měla žít život a mně je z toho špatně. Naši předpokládají, že s nimi pojedu do Itálie. Abych jim tlumočila, samozřejmě. Bez tlumočníka ani ránu. Ale ne, oni chtějí, abych jela. Jenže já nevím, jestli jet chci. Chci jet do Istanbulu, oba to ví, ví to, ale stejně mi to neusnadňují.

A ano, vím, že zním nevděčně, že mě chtějí vzít s sebou a já nevím, jestli chci jet. Ale poslední dobou je toho na mě nějak moc. Tlačí na mě kvůli škole a kvůli práci a kvůli všemu a já prostě už nemám sílu nic řešit. Ale pořád je toho víc a víc a víc. A nikdy to nepřestane. Potřebuju odjet někam, kde jediné, co musím řešit, je co si dát k obědu.