O tom, že nevím, jak se vrátit do školy a do života.

 Většinu svého dospělého života jsem strávila na Fildě. Studiem různých oborů. Filda bylo vždycky místo, který symbolizovalo bezpečný útočiště, zároveň v určitých obdobích i místo plné stresu, ale zároveň místo, kam jsem se vždycky ráda vracela a které reprezentuje tak velkou část mého života minulého i současného.... a vlastně dost možná i života budoucího. Plná lidí, které mám ráda, ať už tam stále chodí nebo jsem se s nimi setkala dřív a jejich životní cesta už dávno zamířila jiným směrem. Filda byla vždycky symbolem klidu, míru, otevřený komunity, která přijímá všechny bez rozdílu. Alespoň takovou jsem měla zkušenost já ze všech 3 oborů, které jsem na ní studovala (či pořád studuju). To všechno ale teď zastínila tragédie, kterou je hrozně těžký pojmenovat, a která otřásla se mnou, celou Fildou, celou akademickou obcí... a vlastně celou Českou republikou a asi i okolím. 

Tenhle článek je jen vypsání mých pocitů, mých myšlenek. Ne proto, že se chci stavět do pozice nějaký mučednice nebo hlavní postavy, jen prostě proto, že toho cítím spoustu, zároveň necítím nic, a potřebuju se ze svých pocitů vypsat. Protože vypsat se z mých pocitů dřív pomáhalo. Teď mám ale pocit, že nepomáhá nic. A že ještě pořádně dlouho nebude pomáhat nic.

Když se to všechno událo, nebyla jsem ani v Praze. Nebyla jsem vlastně ani v Český republice. Byla jsem zrovna v Marmarayi, což je dopravní prostředek v Istanbulu, na cestě ze školy. Když jsem se začala dozvídat, co se na Fildě děje, přestupovala jsem zrovna z Marmaraye na metro. Byla jsem tak v šoku, že jsem zapomněla, že přestupuju na metro, a uvědomila si to až v momentě, kdy jsem vyšla ven. Vrátila jsem se zpátky. Úplně mimo. Sledovala jsem, jak v naší společný skupině přibývají zprávy o tom, že v naší škole je aktivní střelec. V tu chvíli se ještě nevědělo nic. Všichni jen měli strach. A mezitím se na chodbě 4. patra, kterou tak dobře znám, kde jsem tolikrát seděla a učila se, střílelo.

Vůbec nevím, co jsem cítila. Byla jsem v absolutním šoku. Nemohla jsem dýchat. Postupně chodily další a další zprávy. Je na hlavní budově. Prý se střílí i v Celetné. Nevíme, co se děje. Prý se zabil. Pořád střílí. Spousta zpráv, který nedávaly smysl. Dávaly smysl lexikálně... nedávaly smysl, protože v Česku se přece takovýhle věci nedějou. A už vůbec ne na Fildě, už vůbec ne lidem, který znám, ve škole, kterou tak dobře znám. Dřepěla jsem u zdi v metru a snažila se uklidnit aspoň dost na to, abych dojela do Kadiköye. Pamatuju si holčinu v modrym hidžábu. Třikrát se otočila. Chtěla se mě zeptat, jestli jsem v pořádku, ale nevěděla jak. Tak šla dál. Možná se otočilo víc lidí. Možná víc lidí vědělo, že se něco děje, ale nikdo se mě nezeptal. Možná je to lepší. Nevěděla bych, jak jim odpovědět.

Vůbec jsem nevěděla, co dělám, kam jdu, psala jsem kamarádce, jestli tam je. Věděla jsem, že tam je totiž vždycky. Byla tam. Byla schovaná. Ale jestli je v pořádku jsem se dozvěděla až za víc než hodinu. Byla to hodina, ale pocitově to bylo mnohem delší. Asi nejdelší hodina mýho života, a to ji mám vlastně úplně v mlze. Kdyby mě v tu chvíli na ulici nenašla potulovat se moje kamarádka Lara z Erasmu, vůbec nevím, co bych dělala. Dost možná bych se tam motala ještě teď. Nejdivnější bylo to prázdno. Člověk to sledoval, byl v šoku, netušil, jestli jeho blízcí jsou v pořádku... a zároveň jsem ale byla úplně utlumená, necítila jsem kromě šoku vůbec nic. 

Přišla mi zpráva, že jsou na místě prý mrtví. Mrtví. Plurál. Víc než jeden. Nakonec jich bylo 15 včetně vraha. Plus tři mimo fakultu. Všechno je v mlze. *Z výtahu vystoupil nějaký chlap, když jsem zařvala něco hrozně sprostýho, zrovna když jsem četla o těch mrtvých. Napsal mi kamarád nějakou blbost... a já mu na to napsala, že na Fildě se střílí. Nejhorší zpráva, jakou jsem kdy poslala. Byla jsem tak zmatená. Ze všeho. Doma jsem pak byla sama. Můj spolubydlící přišel výjimečně až kolem půlnoci. Pila jsem whisky, seděla na zemi, brečela, ležela na zemi, tancovala, brečela, civěla do zdi, pila whisky... a byla na pokraji zhroucení. Kdo umřel? Tahle otázka stále tak nějak visí ve vzduchu. Z mého nejbližšího okolí nikdo. Z ústavu germánských studií jeden vyučující. Moc jsem ho neznala. Ale od vidění ano, a i to vidění mi bude chybět. Hrozně milý, vstřícný člověk. Bude po něm prázdno. Po všech těch, kteří přišli o život. I po duchu fakulty. Bude trvat, než se vrátí... jestli se vůbec někdy vrátí. 

Mluvila jsem s lidmi, kteří tam byli. Někteří jsou v prdeli, jiní jsou překvapivě v pohodě... Já v pohodě nejsem. A to jsem tam nebyla. Celý pátek jsme jen brečela. Na letišti se mě nějaká Britka letící do Prahy zeptala, jestli jsem v pohodě. Nebyla jsem. Řekla jsem, že ano, ale nebyla jsem. Nechtěla jsem jim říkat, co se stalo. Co když to neví a já jim tak zkazím celou dovolenou? Nebo v nich vyvolám strach? Ne, nechtěla jsem o tom mluvit. Nejsem v pohodě ani teď. Viděla jsem se s takovým množstvím lidí, přesto mám pořád pocit, že jsem sama. Vánoční nálada letos neexistuje. Jen neskutečný prázdno. Po prázdnu přichází bolest. A po bolesti zase prázdno. Nevím, jak se vrátím do Turecka. Letím už v sobotu, nevím, jak se vrátím. Nevím, jak se vrátím do školy tam. Nevím, jak se v únoru vrátím do školy tady. Nevím, jak se vrátit do života. Nevím, jak dopsat diplomku na téma Myšlenky pachatele v literatuře... nevím, jestli je to možný. Možná totiž není. Ale mám poslední šanci teď. Nevím, jestli to dokážu. Nevím nic. Nevím. Všechno je v mlze.