Snít o světovém míru.

Vždycky jsem byla hodně citlivej člověk. Někteří lidé by možná řekli, že až přecitlivělý, ale já to tak neberu. Nemyslím si o sobě, že by na tom, že jsem tak citlivá, bylo něco špatného. Ale občas mám pocit, že kdybych nebyla tak citlivá a byla víc bezohlednější a míň se starala, byla bych víc v klidu. Jenomže lhostejnost rozhodně nepatří k vlastnostem, které bych měla a rozhodně ne k těm, které bych chtěla mít. A poslední dobou se pořád trápím kvůli otázce, na kterou neznám odpověď. A to, proč se lidé pořád vzájemně zabíjí? Seriously. Myslím to vážně. Svět je plný nenávisti, smrti, válek, bojů o moc a intrik, teroristických útoků a vrahů a všechno možného, jsem z toho unavená a nešťastná. Co se teď děje na Ukrajině a v Iráku. A nejen to, je toho mnohem víc. K čemu všechny ty války v průběhu lidské historie vlastně byly? Já vím, je to asi naivní snít o světovém míru, ale nedokážu s tím přestat. Co lidi vede k tomu, že spolu začnou bojovat? Všichni jsme lidi, všichni jsme stejní... proč se musíme zabíjet, abychom něčeho dosáhli, proč?

Válka je válka. Ale co je vlastně válka? Válka je konflikt, který ve valné většině případů vyvolá někdo, kdo si pak sedí na prdeli ve svý pracovně ve vypolstrovaném křesle a k bojovému poli se ani nepřiblíží. Postavila bych všechny ty, kteří neustále chtějí získávat víc a víc moci, proti sobě do ringu, ať se porvou mezi sebou, ale netahají do toho zbytek světa. Protože co je výsledkem války? Přijde příměří, potom třeba mír, pak přijde třeba vytyčení nových hranic států a začnou se sčítat škody... a nejvíce škody válka napáchá v lidech samotných. Válka bere životy mladým klukům, kteří v ní válčí, a civilistům, kteří se náhodou připletou k nějakému konfliktu a ani neví, kde se tam vlastně vzali. Civilisté to vždycky odnesou. A kvůli čemu? Kvůli tomu, že někdo se rozhodl využít nestabilitu politické situace a zabrat si trochu víc území. (Ano, mám teď na mysli dění na Ukrajině.) Sebevražední atentnátníci jsou zase tak zfanatizovaní, že se raději odpálí a vezmou s sebou na onen svět ještě 50 nevinných lidí, než aby se smířili s tím, že ne všichni můžou vyznávat jedno jedinné náboženství. A k tomu ještě jeho radikální verzi, tu, která odsoudila k smrti pověšením těhotnou ženu jen za to, že se odvážila hlásat své pro-křesťanské myšlenky. Radikální islám, který je schopný ukamenovat zaživa ženu, která byla s jiným mužem, přestože ji ten jiný muž znásilnil.

Žena umlátí svou roční dceru.

Muž zabije své příbuzné a jejich syny.

Muž brutálně zabije svého spolubydlícího a jeho přítelkyni.

Mladíci brutálně zavraždí patnáctiletou dívku.

Muž vytáhne v židovském muzeu zbraň a začne střílet.

Dva zfanatizovaní kluci sestrojí bombu a zabijí několik lidí.

A mohla bych pokračovat do hallelujah.

A to mě naplňuje naprostým pocitem znechucení a upřímně i trochou zoufalosti... nechápu to, nechápu, nechápu, prostě... to nedokážu pochopit, prostě nedokážu. A upřímně mě to hrozně trápí. Protože lidé by se neměli zabíjet, měli by žít a ve světě by mělo být víc lásky než nenávisti. Mívám deprese... ne deprese ve smyslu deprese, ale jsem smutná, občas tak, že brečím u televizních zpráv. Vlastně poslední dobou se mi to stává dost často. Stojím před obrazovkou, kde jsou záběry z místa nějakého neštěstí, při kterém bylo zabito několik lidí a říkám si proč? Proč? Proč to děláte? Přestaňte s tím, už přestaňte. Kolik lidí musí ještě umřít, než si lidi uvědomí, že je to špatné? A je mi smutno z toho, že s tím nemůžu nic udělat. Mám tyhle nálady mnohem častějc od minulého roku a vnímám to nějak pořád hůř.

Chtěla bych, aby si lidi uvědomili, že válkou se nic neřeší...

Tohle video si pusťte, stojí za to.

Make love. Not war.