Alkohol škodí vám i lidem ve vašem okolí. A možná hlavně těm.

Ano, jak jste pochopili, jsem už konečně zpátky z týdenního pobytu v Újezdě u Brna a ze čtyřdenním sjíždění řeky Ohře, které Újezdu předcházela. Měla jsem mezi příjezdem z vody a odjezdem do Brna ještě pár dní, ale už jsem nějak nestíhala napsat. Chtěla jsem podrobně rozebrat své putování po krásách Česka, ale asi ještě počkám na fotky z Újezda a pak to shrnu hezky najednou. Podle nadpisu jste ale asi také pochopili, že něco na srdci přeci jen mám. Mám za sebou totiž nejhorší zážitek svého života. Dobře, to bych kecala, druhý nejhorší zážitek svýho života... a možná není správně to dávat na nějakou stupnici hrůznosti, zkrátka a dobře mám za sebou fakt hnusnej, hodně hnusnej zážitek, který jen potvrdil postoj, který jsem k alkoholu měla a po tomhle už i nejspíš vždycky mít budu. Už čicháte moralitku? No nejspíš tam bude, ale co, já se za svůj názor nestydím a vzhledem k tomu, co se dělo, se zkrátka potřebuju vypsat.

---

Nebojte, nejsem žádný fanatický abstinent nebo tak něco. Napiju se, příležitostně, sem tam. Dám si pivko, dám si cider, sem tam frisco a výjimečně tequilu nebo jiný tvrdý chlast. Víno moc nemusím, ale mám ráda lambrusco. Co nemám ráda, je být opilá. A co nemám ráda ještě víc je, když je opilý někdo, koho znám. Tak třeba můj brácha. Můj brácha je debil, kterej furt chodí do hospody a přijde domů nacamranej každou chvíli... Ale je to můj brácha, mám ho ráda a on jednou třeba rozum dostane. Hlavně ví, kde má svý limity a už to taky není, co to bejvávalo. Když začne mlít sračky a bejt chytrej jak rádio, jak to má pod vlivem ve zvyku, sbírám se a jdu do pokoje nebo si jdu lehnout a neřeším ho. Není alkoholik, jenom idiot :D Což zní hrozně, když mluvíte o svém sourozenci, ale je to tak... Jenže pak jsou tu jiný okamžiky, naprosto odlišný situace... kdy potkáte někoho, s kým trávíte týden v malém městě u Brna a kdo je vám sympatický a máte ho rádi, i když ho vidíte poprvé v životě. A potom co? Potom se jde do hospody, jasně, proč ne, na pivko, na dvě, to se přede musí, jistě. Problém ale nastává v okamžiku, když tahle osoba, které ještě není 18, ale už vykládá všude možně, jak kde pila a jak je zvyklá... vypije jedno pivo, půl koktejlu... a kluci přitáhnou Plameňáka.

Ano. Je tam. Spolu s griotkou.

A najednou ani nevíte, jak se to stalo, a to malé stvoření, které neměří asi ani metr padesát, a kterému jste slíbili, že ho budete hlídat... vypije víc, než je schopné snést. Ačkoliv všem v hospodě připadá, že nevypila vůbec nic. Jen si párkrát lokla. Jak je možný, že je v tomhle stavu? Vždyť nic nepila? Co jí je? A teď to slyšíte ze všech stran... a vidíte tu osobu, jak dělá šílené věci, motá se, vykřikuje sračky a najednou nevíte, jestli přehrává, nebo je to naprosto vážně. A tudíž, že je to hodně vážné. V tomhle případě to nebylo vykřikování z hecu a z mírné opilosti a veselosti. Tentokrát to bylo horší. Mnohem horší. Horší, než co jsem kdy zažila. A ano, je mi dvacet... a měla bych už takovýhle věcí mít za sebou hodně, jenže nemám. Nemám, protože nejsem ten typ osoby, které by se tohle stávalo / chodila pít s lidmi, kterým by se tohle stávalo. A najednou se ani nenadějete a sami opilí stojíte na záchodech v restauraci a sledujete to opilé stvoření zvracet do mísy, zatímco vaše nejlepší kamarádka ji drží za vlasy a snaží se ji uklidňovat. A vy jen stojíte a doufáte, že se to zlepší... a nedokážete jít blíž, protože se vám z toho smradu taky zvedá kufr.

Udělala jsem chybu. Poslala jsem domů kluka, o kterém furt vykřikovala, jak ho chce. Myslela jsem, že když ho neuvidí, tak se třeba uklidní. Ale mýlila jsem se, bylo to horší. Nakonec jsme mu stejně volali, že se musí vrátit, protože samy bysme to nezvládly. Protože to nebylo lepší. Naopak, bylo to jen horší. Pořád horší. Najednou jsme stály na těch záchodech tři, sledovaly, jak usnula na záchodové míse a zhodnotily, že tak ji asi nechat nemůžeme. Co teď? Už skoro zavírali. A čerstvý vzduch by jí přece mohl udělat líp, no ne? A tak jsme ji vzaly... já z jedné strany, W. z druhé strany a šly jsme. Šla sama, netáhly jsme ji nijak moc. Jenže pak jsme otevřely dveře ven a pod schody, které vedly z vinárny, se to stalo. Šlehla sebou. W. je jako za groš kudla, takže ji neudržela a já nemám vůbec sílu v rukách kvůli těm zádům, takže ani já jsem ji neudržela. A bezvládnej člověk váží víc, než kolik vám říká, že váží. Je to, jakoby totiž najednou vážil tak tunu. Upadla. A omdlela. Nebo možná neomdlela, nevím, ale nereagovala. Oči dozadu. A já byla najednou úplně střízlivá. To mi ovšem nepomohlo, protože jsem stejně nevěděla, co mám dělat. Ani jedna z nás čtyř holek, co jsme tam zbyly, nevěděla, co má dělat. A jediný chlap, co tam zbyl, je takový ňouma, že taky netušil, co má dělat. Naštěstí jsme tam narazili na takové tři týpky a i číšnice nám pomohla. No, ti týpci... vlastně pomohl jen jeden. Jeden se totiž smál, druhej furt ječel, že je to otrava a že máme zavolat záchranku, a třetí zas řval, že žádnou záchranku, pomoh nám jí vytáhnout nad ty schody a lil tam na ní vodu, aby se probrala. Ta musela mít nafackováno, panečku, i já jsem jí pár ubalila. Musela mluvit, musela zůstat vzhůru. A já jsem nad ní stála, zatímco ji křísil, a nevěděla jsem, co mám dělat, jen jsem se bála, tolik jsem se bála... když si na to zpětně vzpomenu, bála jsem se asi víc, než jsem si v tu chvíli uvědomovala. Už nás tam bylo 8, kluci se vrátili a dvě holky přišly už těsně před tím, než jsme vylezli z té hospody. A 8 už je na jednu opilou celkem slušné skóre, zvlášť, když dva z nich jsou silní chlapi.

A pak jsme chodili. Chodili jsme furt dokola parku jako idioti. A ona chodit nechtěla, ale musela, musela zůstat vzhůru. Nakonec jsme já a další dvě holky skončily spolu s ní v koupelně, tam, kde jsme bydleli. Hodily jsme jí do vany a pustily na ni ledovou sprchu. Prosím prosím prosím prosím prosím prosím. Na ten její zoufalý hlas možná už nikdy nezapomenu. Jenže tam byla silná osobnost, na kterou to neplatilo, naštěstí. A tou jsem teda nebyla já, já už byla s nervama totálně v prdeli. Ve chvíli, kdy začala té kamarádce nadávat do krav a píč, už to bylo dobrý. Paradoxně. Už vnímala. V tu chvíli jsem se trochu uklidnila, ale vážně jenom trochu. Nejhorší bylo zažehnáno, ale nebylo to na jistotu. Chudák R. u ní seděla půl noci, aby se neotočila na záda... kdyby totiž začala zvracet, mohla by se udusit. To se ale naštěstí nestalo. Jakmile ji dostali do spacáku, tak usnula a spala až do rána... Narozdíl ode mě. Jakmile jsem to uklidila v koupelně, tak jsem se složila. Rozklepaly se mi ruce, rozbrečela jsem se. W. se mě snažila uklidnit, moje patronka mi přinesla studenej hadr na čelo, ale já byla tak v prdeli, že jsem se prostě potřebovala vybrečet. Přišla tam ještě ta jedna kámoška, se kterou jsme ji myly a hlavně se kterou jsme, spolu s W., s touhle holčinou za ten týden strávily nejvíc času. Seděly jsme tam chvíli všechny tři v obětí a brečely. Nešlo to jinak. Nedokázala jsem tomu zabránit. Nemohla jsem spát. Bylo mi blbě. Z nervů, z Plameňáka, nevím... bylo mi blbě. Chodila jsem celou noc střídavě na záchod venkem a pak zase zpátky, byla mi hrozná zima a chodila jsem se tam ohřát. Jednou jsem myslela, že se pozvracím, ale nestalo se. W. blila už před tím, ale jí se celkem ulevilo. Já z alkoholu nezvracím, z nervů jsem zvracela jednou, ale v kombinaci mi to očividně nešlo. A tak jsem usnula, až když už svítalo, kolem páté ráno. Možná bylo i později, nevím...

Ráno už byla okej. Teda, nebyla, bylo jí blbě, nehorázně blbě, ale žije. Což je podstatné. Nepamatovala si ani prd. No my jí to samozřejmě všechno vylíčili... ale ne, ona to chtěla vědět, kdyby to vědět nechtěla, tak jí to sice možná časem povíme stejně, ale asi bysme nebyli tak krutí. Ten, co po něm furt vyjížděla, tak si z ní asi už nikdy nepřestane dělat srandu :D Co mě ale štve, že jsme jí řekli úplně všechno, no, to, na co jsme si vzpomněli... a jí je to jedno. Kámoška se jí narovinu zeptala, jestli jí je trapně. A ona odpověděla, že ne, že si to nepamatuje. My jsme si kvůli ní všichni málem nasrali do gatí. Kdybysme zavolali sanitku, tak zavřou jak tu hospodu, tak bude mít postih i ta servírka a hlavně by měla strašnej průser ta paní, u které jsme ten týden bydleli, protože jí ještě nebylo 18 a tudíž za ní měla zodpovědnost. A ona? Ona si to vůbec neuvědomuje, nebo si to možná uvědomuje, ale nechce si to přiznat. Žádné děkuju, žádné promiňte, žádné mrzí mě to, nic... možná, že se omluvila S., když u toho nikdo z nás nebyl, ale silně o tom pochybuju. Nic, žádná reakce. Nezačnu ji kvůli tomu nenávidět, jen to nechápu... nechápu to a mrzí mě to, protože stát se něco takového mě, tak bych se asi někam zakopala a všem bych se hrozně omlouvala ještě za půl roku. Ale to je zřejmě ten rozdíl mezi námi. Rozdíl mezi mnou a lidmi, kteří nemají problém s tím se opít do němoty. Doslova do němoty.

A já se ptám...

PROČ?

Proč to lidi dělají?

To chtějí zapůsobit? Chtějí být cool? Nebo proč?

Jediné, co tím dosáhla, je to, že si z ní budou ještě hodně dlouho dělat srandu, ta paní, co to organizovala, uvažuje, že ji příští rok nenechá přijet... a jen tím ublížila lidem, kteří jí možná i zachránili život. Skvělé, zapůsobilas, to se ti povedlo, tleskám.

Alkohol teď nesnáším ještě víc, než kdy dřív. Alkohol ničí vaše zdraví. A ubližuje lidem ve vašem okolí. Neříkám, že je špatné se sem tam napít, nejsem pokrytec, taky si dám, zrovna dneska jsem byla s kamarádkou na jednom Cideru, protože ho v hospodě kousek od mého domu začali čepovat. Co nenávidím, je ožírání se, jen proto, aby byla nějaká sranda. Já jsem si teda vážně moc srandy neužila. Nevím, jak ostatní, ale já rozhodně. ne. Apeluju na vás, myslete trochu, když pijete. Uvědomte si, co snesete. Vnímejte, kdy máte dost. Protože to nemusí vždycky dopadnout dobře. Že se opilejm nikdy nic nestane? A tenhle žvást jste slyšeli kde? Je lepší to neriskovat. Co z toho máte? Akorát je vám ráno nehorázně blbě a to, čemu jste se v noci tak smáli, si stejně nepamatujete. Není potom lepší, vypít jen pár piv, dostat se do nálady, a zůstat v ní, nepoblít celou hospodu, sebe a několik kamarádů, v klidu dojet domů a ráno se vzbudit maximálně s mírným bolehlavem, který vám ale nebrání normálně fungovat? Co na tom, že se ožerete jako prasata? Vážně nevím, co z toho kdo může mít. Já osobně to nesnáším, nesnáším nemít kontrolu. Stalo se mi to jen jednou v životě a nikdy to nechci znovu zažít. A to jsem dojela v pohodě domů a zvracela až ráno. Na tom, že se ožerete, totiž není nic směšného, když to dojde do situace, v jaké se ocitla moje kamarádka minulý týden. A pokud jsou kolem vás podobně ožralí, jako jste vy, může to skončit blbě. Hodně blbě. Ona měla štěstí. Jiní ho mít nemusí. Život je moc krátkej na to, aby si ho člověk zničil kvůli blbý vodce s griotkou.