It's all about human nature.
Dneska ráno odjíždím do Španělska, ale nechce se mi spát... asi ani nebudu spát... protože budu furt myslet na to, že až vstanu, tak poletím v letadle a já se bojím lítat, hodně se bojím lítat :D Fakt hoooodně se bojím lítat. Z té představy se mi zvedá kufr už teď. Ale třeba, že když nepůjdu spát, tak v tom letadle usnu a celou cestu prospím. Kéž by. Miluju cestování, ale nesnáším létání. Je to na nic, jsem zkrátka blázen, už je to tak :D
Není to tak dlouho, co jsem se zase setkala s naprostou neempatií z řad mých přátel. Vlastně je to pár měsíců, bylo to na začátku léta a mě to tak nějak sejří doteď. Jde totiž o otázku peněz. A jsou dvě věci, o kterých se s přáteli není radno nikdy bavit, pokud to teda nejsou úplně ti nejlepší přátelé, kterým můžete říct úplně všechno... 1. o politice a 2. o penězích. Protože peníze jsou bohužel v naší společnosti dost velký kámen úrazu. Někdo jich má dost, jiný jich má zase málo. A není dobře, když taková situace dojde do extrému, kdy ten, kdo má víc peněz, se neustále vytahuje věcmi, které si pořídil a místama, která navštívil, atd... a zase naopak, když ten, kdo má peněz míň, neustále předhazuje tomu druhému, že on je ten bohatší, že on by ho mohl na něco pozvat, že on musí pochopit, že nemůže tolik utrácet... že jemu všechno zaplatí rodiče... atd. atd. Všechno je to o lidské povaze. Jsou lidi, kteří peníze totálně neřeší, jako třeba já... ale jsou lidi, kteří je řeší furt. A to je právě to, na čem si člověk rozemele nos. Stalo se mi totiž, že mi kamarádka několikrát během pár dní řekla: "No ty jsi tu ta bohatší" a říkala mi o tom, jak nemá na lístek do kina (za 50 Kč...) a potom hodí výhybku a zamíří rovnou k bageterii Boulevard s tím, že bychom si tam mohly dojít na oběd... když můžem jet domů a ohřát si tam to, co máme připravené... Nemůže mi vrátit peníze za koncert, protože je momentálně na mizině, ale na oběd za dvě kila může... A když potom vyjde najevo, že má na účtě úplně stejně peněz, jako já? Tak to jsem myslela, že už to nevydržím a zabiju jí, fakt, že jo :D
Bože, zabije mě, jestli někdy najde tenhle blog. Každopádně... se tohle opravdu stalo... a kromě toho, že mě to nasralo mě to i dost zamrzelo. Protože... jak už jsem řekla, všechno je to o lidské povaze. Ano, žiju v Praze, ano, moji rodiče vydělávají poměrně dost a ano, máme barák. Ale to neznamená, že jsem milionář... neznamená to, že já si můžu dovolit všechno a ostatní ne. Byly doby, kdy moji rodiče neměli skoro ani na to, aby nás nakrmili. Táta odešel z práce, máma byla na mateřský a taťka začal budovat vlastní firmu. Jenomže taková vlastní firma nezačne vydělávat hned. Ani náhodou. Naopak, žere dost peněz. V tu dobu jsme se měli vážně hodně mizerně. Já si to teda nepamatuju, byla jsem vážně maličká, ani rok mi tehdy nebyl, když to bylo asi nejhorší, ale znám to z vyprávění. Ano, moji rodiče udělali první poslední proto, abychom se s bráchou měli dobře. Vybudovali si to, co mají, úplně od nuly. Z ničeho. Tvrdě pracovali, aby mohli mít, to co mají teď. A proč říkám, že je to o povaze? Protože znám lidi, kteří jsou bohatí, fakt bohatí, ale neváží si toho, co mají, neváží si toho a jen využívají fakt, že jim papá všechno zatáhne. Jenže já taková zkrátka nejsem. Vážím si každé jediné koruny, kterou moji rodiče utratí kvůli mně. Protože řekněme si to narovinu, děti obohatí život, ale finančně to fakt není zrovna nejlepší investice. Pokud to jde, kupuju si věci za svoje, říkám mámě, že něco, co trvá na tom, že mi proplatí, stálo míň, než to stálo... protože vím, že peníze nerostou na stromech. Vím, že se soudíme, platíme právníky, stavěli jsme střechu na chalupě, která nás stála nekřesťanský prachy... a to, že "já jsem ta bohatší" je jen proto, že jsem si našla brigádu, pracuju, abych měla peníze, snažím se si vydělat svoje vlastní peníze, abych nebyla pro rodiče takovou přítěží. Když vám někdo předhazuje, že máte víc peněz, než on... je to hnusné. Je to fakt hnusné a není to fér, pokud se nechováte jako rozmazlaná pipka, která každý den přijede do školy v jiném autě, páč mají v garáži 15 sporťáků. Někteří lidi si nevidí do huby. A to mě na tom štve asi nejvíc... že těm lidem pak nedochází, jakou hovadinu vypustili z huby. Každý den děkuju kouzelný kmotřičce, bohu nebo třeba velkýmu Hugovi, to je celkem fuk, za to, že mám to štěstí v životě, že se má moje rodina dobře... protože už se měla dost blbě v minulosti a zaslouží si to. Moje máma vždycky říká, že vidí v obchodech věci, které by si mohla dovolit, mohla by si je koupit... ale neudělá to... protože si vzpomene na to, jak chudá byla ona a její rodina za komunismu, když byla mladá a i v tom blbém období, kdy se nevědělo, jak to bude s prací... Nedokáže pak utratit ty peníze za předraženou věc, kterou vlastně nepotřebuje, a radši je nechá na něco jiného. Takže ano, jedu do Španělska, na týden. A ano, už jsem byla v Itálii a ano, byla jsem tenhle rok i na pár dní v Barceloně s celou rodinou... ale kvůli tomu si nezasloužím poznámky typu: "Ty už ZAS někam jedeš? Vy ste asi fakt dost zazobaný, co?" Ne. Nejsme ZAZOBANÝ kurva (to už jsem taky od někoho slyšela, ale už nevím, jestli od toho samýho člověka... ale podle povahy zřejmě ano...). To si jen moji rodiče konečně můžou dovolit ušetřit a utratit peníze za věci, na kterejch nám záleží. A mý rodičům záleží na tom, aby cestovali co nejvíc to jde, protože za komunismu cestovat nemohli.
Mělo by být přece jedno, kolik má kdo peněz. Proč se to v dnešní společnosti pořád tak hrozně řeší? Lidi kvůli penězům akorát zmítá závist a to se mi nelíbí, je to na nic. Nemusím mít peníze, stačí mi láska mojí rodiny. Nejsem zvyklá na to, že mrknu a to, co jsem chtěla, mi přistane na stole, i když si to možná někteří lidi myslí. Moji rodiče mě naučili úctě, tomu, abych si vážila toho, co mám, protože jednou to mít nemusím. Je mi jedno, že budu bydlet v malé garzonce, nebudu mít ani postel ani televizi... stačí mi starý notebook, psací stroj a velká knihovna, matrace na podlaze... a bejt šťastná. Člověk přece může bejt šťastnej, i když má peněz míň. Občas je snad snažší žádné peníze nemít... asi je pravda, že peníze kazí charakter. Ale když má někdo určitou povahu, nemůže svět vidět tak, jako ti zbohatlíci na jedné straně a nenávistní závistivci na straně druhé. Nejvíc mě na tom všem mrzí to, že to přišlo od člověka, který patří mezi moje nejbližší přátele. Nevím, proč to říkala... neuvědomila si, že to může bolet. Neuvědomila si, že to, že jsem si vydělala peníze neznamená, že je všechny záhy utratím za drahé věci. Asi si dělala srandu. Nejspíš. Ale někdy takováhle sranda dost bolí. A taky člověka nahlodá. Protože s takovouhle mírou neempatie se člověk nemůže setkávat moc často moc dlouho... ale sem tam se najdou lidé, kteří jí mají až příliš... A většinou o tom ani neví. To je na tom to nejhorší...
Komentáře
Okomentovat