Nemusíš dělat nic, co dělat nechceš.

It is something I shouldn't talk about, but I just have to. Přemýšleli jste někdy o tom, co všechno jsou lidé schopní odpustit? Viděla jsem krásnej film, jmenuje se Koleje života a to je právě o tom, jak je až neuvěřitelné, co dokáže člověk odpustit jinému člověku. Akorát si myslím, že to záleží na lidské povaze. A připadám si jako hrozná osoba, když některé věci odpustit nedokážu. A tím nemyslím jen ty hodně zlé, občas i nějaké menší. A když už dokážu odpustit, nedokážu na to zapomenout. Proč o tom začínám? Jde o jednu věc.. o jednu věc v naší rodině. O věc, se kterou se nejsem schopná smířit. Respektive takhle, smířená jsem s ní už tak nějak byla... ale najednou se všechno změnilo a já se s tím nejsem schopná popasovat... řekla bych... popasovat jako dospělej člověk. Ale asi je to tím, že si to s sebou nesu z dětství. Moje máma má dva bratry. S jedním se vídáme často, o svátcích, o prázdninách... znáte to asi sami. Člověk se s rodinou moc nevídá, když nebydlí v jednom městě, ale lidi jsou tak nějak v kontaktu, telefonují si a sem tam se i vidí. Mámin druhý bratr naopak z našich životů zmizel. Já jsem ho viděla naposledy, když mi byly ai 4 roky. A od té doby, jakoby se po něm slehla zem. Vůbec jsem si nepamatovala, jak vypadal. Nemít nějaké fotky, tak to ani nevím. Stejně tak ani nevím, jak vypadala jeho žena nebo jeho dvě děti. Neviděla jsem nikoho z nich 15 let. Až do nedávna. Po patnácti letech přišla mámě na loňské Vánoce (2013) sms od strejdy. Přání k hezkým svátkům. Proč? Nejspíš proto, že měl před operací a nevěděl, co bude dál. V takových chvílích se člověk obrací na svou rodinu. I když na ní 15 let házel obří bobek.

Abych tu nekydala jen hnůj, je pravda, že teď se docela snaží. A z jeho pohledu kvůli jeho povaze to zkrátka byla jeho cesta, jak se s věcma vypořádat. Svým způsobem se mu trochu podobám, i když to nerada přiznávám. Nerada obtěžuju svými problémy jiné lidi a raději je řeším sama. Problém ovšem nastává v okamžiku, kdy to dotáhne tak daleko, že odstřihne vlastní rodinu. Moje máma mu to odpustila... nebo se tak alespoň tváří. Je ráda, že má svého bratra zpátky a já jsem ráda, že ona je ráda. Já ale za posledních 15 let... no dobrá, ne 15, dejme tomu 10 let, kdy jsem to už vnímala trochu hlouběji než jako úplné děcko, viděla akorát, jak se moje máma trápí. Jak se trápila kvůli tomu, že se jí neozývá, jak se snažila ho kontaktovat, ale nikdy nic nezabralo. Jak se stejně nedokázala smířit s tím, že už ho třeba nikdy neuvidí. Byla kvůli tomu nešťastná. Sice neumřel, ale bylo to, jako by se to stalo. Byl pryč a nikdo nevěděl, co s ním je. Bylo jasné, že je živý, ale to bylo všechno. A tak, když se tu nedávno poprvé objevil a poprvé k nám přišel na návštěvu, seděla jsem v rohu sedačky a nevěděla jsem, co si s ním říct. Máma vtipkovala: "No, to jsou ty malý dětičky", jenomže mně to vtipný nepřišlo. Cítím se hrozně za to, že se cítím tak, jak se cítím, ale nedokážu to ovlivnit. Když mi dneska máma oznámila, že se tu staví, doufala jsem, že se stihnu vypařit do svého pokoje dřív, než přijde. Prostě jsem se s ním nechtěla bavit. Nemám k němu žádný vztah. Je to možná můj strejda, ale jakoby jím ani nebyl. Nepamatuju si ho, vůbec. Je to pro mě naprosto cizí osoba, ale očekává se ode mě, že se k němu budu chovat jako k rodině. Sedět tam a povídat si s ním... by ze mě možná udělalo lepší osobu, než kterou je on. Já jsem to ale nedokázala. Proč? Protože jsem mu nedokázala odpustit, jak moc mojí mámě ublížil. Je mi jedno, že nechtěl vidět nás (dobře, úplně není, ale je to na vedlejší koleji). Nedokážu si hrát na to, že se nic nestalo, když se stalo. A možná je to trochu i obrana. Protože člověk, který byl z jakéhokoliv důvodu schopný vykašlat se na rodinu a zmizet... by toho byl klidně schopný i podruhé. Myslím, že mojí mámě by to zlomilo srdce a doufám, že se to nestane. Ale nejsem jako ona. V mnoha věcech ano, ale v tomhle ne. Nedokážu se na něj podívat a říct, "jé, ahoj strejdo, jak se máš?", protože by to bylo falešné. Protože já nemám pocit, že je to můj strejda, zkrátka nemám. Vím to, vím, ale je to cizí člověk. Možná bych měla chtít... poznat ho. Jenomže to musí přijít od srdce. Nemůžu to lámat přes koleno. A ano, možná se ode mě očekává, že budu sedět a poslouchat, co říká a o čem se s mámou baví. Jenomže já nechci. Člověk by neměl dělat, co se od něj očekává. Neměl by dělat něco, jen proto, že to podle jiných lidí je to, co by dělat měl a co je správné. Protože když to nepřijde správné vám... tak to správné není. Nikdo mě nemůže donutit dělat něco, co dělat nechci.

It's not like I hate him... it's not like I don't care, I just... feel how much I don't want to see him every time he's supposed to come here and I can't help it. I can't make myself feel something else, I can't forse myself. It just has to come, naturaly, from my heart. And it's not coming. So forgive me, mom, forgive me please, but I just.. can't.