Prosím řekni mi, že je to OK, aneb Andělína má pár zvláštních obsesí.

Well, I am not. Já jen miluju tenhle film a nemohla jsem si to odpusit. Viděli jste někde film Walk the Line?
Já ten film naprosto zbožňuju, je dokonalej. Hlavně mám ráda písničky od Johnnyho Cashe <3

O tom ale mluvit nechci. O čem mluvit chci? Vlastně ani pořádně nevím. Po nějaké době mám zas volný den. Zítra to ale zase skončí a já se budu muset učit. Vlastně bych se měla učit i právě teď, v tenhle okamžik, ale jsem tak vyřízená, že zkrátka nemůžu. Další zkoušku mám v pondělí a přestože se jí docela bojím, tak z ní nemám takové nervy jako jsem měla z té dnešní. Zkouškové ale jde zatím celkem dobře. Zatím mám 100% úspěšnost, co se pokusů týče. Všechno napoprvé. Ta dnešní ale skončila docela zle. Hlavně hodně zle probíhala, totálně jsem se tam ztrapnila. Jenže jsem tenhle tejden měla ještě dvě další zkoušky a zkrátka jsem se na tu dnešní neučila tolik, kolik jsem mohla. Takže jsem dostala za 3. Ale jsem ráda, jsem fakt ráda. Na červenej diplom sere Bílej tesák, já byla ráda, že to mám za sebou. S odstupem několika hodin si ale říkám... neměla jsem mu říct, že jí nechci? Neměla jsem jít radši znova? Ale jsem si jistá tím, že kdybych se vrátila v čase do toho momentu, kdy jsem mu říkala, že tu trojku chci, stejně bych mu znovu odpověděla, že ano. Já totiž ústní zkoušky snáším hodně špatně. Jak moc špatně? Tak, že jsem od rána lítala na záchod a byla jsem asi 8x. Včetně asi dvou minut před zkouškou, kdy už mi bylo vážně hodně, hodně zle. Takže když jsem dostala tu trojku, ulevilo se mi, že to mám za sebou. Ani mě nenapadlo, že bych šla znova a znova to podstoupila. Protože, abych pravdu řekla, tak padám na hubu.

---

Mám za sebou už docela dost zkoušek a to zkouškové období sotva začalo a je toho zkrátka hodně. Problém ale nastává uvnitř mojí hlavy. Už jsem mluvila o tom, jak těžké je pro mě se rozhodnout. Snažím se poslední dobou zkoušet rozhodovat o věcech spontánněji než dřív, říct to první, co mi připadá správné, to první, co mě napadne. Když se mě tedy zeptal, jestli tu trojku chci... věděla jsem, že správná odpověď je ne, jasně, že ne, je to trojka, chtěla bych lepší, ale zároveň jsem cítila, že to, co musím odpovědět, je ano, protože už nechci znova absolvovat ten stres a zkazit si tak únor, protože ideálně stihnu všechny zkoušky do konce ledna. Vnitřně jsem teda tak nějak srovnaná se svým rozhodnutím a vím, že jinak bych se nerozhodla, což vím málokdy. Jenomže přicházím do dalšího konfliktu, který už trochu hraničí s příznakem aspergrova syndromu. Já u některých věcí potřebuju vědět, že je to OK. Potřebuju vědět, že je to v pořádku, že je to fajn, že je to jedno. Nevím proč, vlastně to nechápu. Everyone is responsible for his own choices. Ale... prostě tam je, ten hlodavý pocit, ta potřeba psát lidem a slyšet, že je to v pořádku, že mám trojku. Že hlavní je, že jsem to dala. Stačí jeden a já zaškobrtnu a pak se trápím. Když mi máma řekne, že je to v pořádku, tak je to v pořádku i pro mě. Když mi kamarádi řeknou, že je to v pohodě, jsem v pohodě. Když mi jeden řekne: "Cos dělala? To ses neučila?"... Je to člověk, který mě moc nezná. Ale lidé to většinou neví. Neví, jak reaguju a proto to řekl. Jenže já jsem se pak musela znovu vrhnout do dalšího kolečka, aby mě někdo další ujistil, že to je v pořádku a já tak měla mnoho názorů, že je to v pohodě a že je hlavní, že to mám. A je hlavní, že to mám. Ale furt ve mně hlodá, že jsem se měla učit víc. Ano, měla, ale co nadělám, už se stalo. Nebudu litovat toho, že jsem si nechala dát trojku, nejdůležitejší je, že mám za to 4 kredity. Akorát nebudu mít prospěchový stíbko, no a co?

Nikdy jsem neaspirovala na nejlepšího studenta :D Takže to prostě přestanu řešit.

Jenomže já moc přemýšlím nad věcmi, takže říct si, že něco přestanu řešit, je pro mě prakticky nesplnitelný v rozsahu několika dnů, natož několika minut :D Mám různé takovéhle obsese. Těžko se popisuje, jak se při tom cítím. Zkrátka to potřebuju, potřebuju to slyšet. Stejně jako potřebuju srovnat zvýrazňovače v práci podle barev, stejně jako si rovnám kartičky v Monopolech podle barev, stejně, jako když narovnávám ubrus, když je trochu nakřivo nebo nastavuju věci do pravého úhlu. Stejně jako potřebuju sedět na sedadle s lichým číslem. I když to už není tak silný pocit, už zvládnu sedět i na sudém. Ale moje nejlepší kamarádka W. mě zná natolik dobře, že už mě pouští na lichá :D Střetávám se ale s dilematem, když jdeme do kina tři, protože to zas cítím nutkání být uprostřed, ale uprostřed může znamenat sudé číslo.. a tam potom záleží na aktuální náladě. Co zrovna ten den převažuje. Stejně jako nedokážu sedět v obýváku, když je pootevřený některý z šuplíků nebo skříňka. Musím se zvednout a jít to dovřít :D Nesnáším mít mokré dlaně, nesnáším mít oblečené ponožky, když nemám nohy v botáh a nevydržím dlouho s dlouhými rukávy. A je toho víc. Ale co s tím nadělám? Nic, jsou to věci, které neovlivním. Jsou zkrátka součástí mě. I když mě některé z nich občas pěkně rozčilují.

Takže prosím, kdybyste mi řekli, že mít trojku ze zkoušky je v pohodě, byl by to fajn :D

P.S.: Chcete podobně povedené jméno, jako mám v autorovi já? Honkytonk Curdledmilk? Stačí, když si skáknete sem<<