Paradigma rozvázané tkaničky.

Ráda zkouším lidi. A ráda štvu lidi. A ráda sleduju lidi, no když dojde na přímý kontakt, děsí mě. Hlavně třeba ráno, když jedu do školy a je narvaný metro tak, že se sotva můžu hnout. Ale i v takových situacích si najdu věci, které mě na lidech baví. Třeba se rozhlédnu kolem, pokud zrovna můžu hnout hlavou, abych zjistila, že nikdo kolem se nedívá jinam, než do mobilu. Případně mají sluchátka na uších a dívají se do země. V takových chvílích se trochu ptám sama sebe, kam ten svět spěje? Přičemž sama přepnu písničku na svém "chytrém" mobilu, protože tam zrovna skočí nějaká, na kterou nemám náladu. Kéruju do lidí, no mnohdy jsem jedním z nich. Jsme ovce. Jdeme za stádem. A když se nikdo nedívá na vás, nikdo v metru nemluví a nikdo ani neposlouchá, je těžké dělat něco, co nezapadá. Protože těžko si můžete začít povídat sami se sebou. Ne, že by se mi to nestalo. Stalo. Ale o tom je zas jiný článek, který jsem sem napsala. Zrovna mi hrála v uších písnička z jednoho novějšího českého filmu. Jmenuje se Cesta a nazpíval ji Krajčo s Klusem.

Nebo jít s proudem,

na lusknutí prstů

se začít hned smát.

Mít svůj chodník slávy,

a před sebou davy,

a přes zkroucená záda

být soucáští stáda.

---

A já zas jednou přemýšlím o tom, jak snadné je nechat se strhnout davem, když na semaforu stále svítí červená, ale pár lidí stejně na ten přechod vkročí. Jak snadné je propadnout davovému šílenství na koncertě, jak snadné, je být přesvědčen, ať piješ, protože pijí všichni kolem tebe. A jak snadné je rozejít se po jezdících schodech dolů, protože všichni za vámi i před vámi jdou. A jak je těžké být tím, kdo neuhne z cesty, dokud někdo neřekne sdovolením. A jak těžké je být tím, který čeká na semaforu na tu zelenou, protože zkrátka nechce být ovce. Nechci být součástí davu, protože jsem jedinec a měla bych jednat, jako jedinec. Jenže ne vždy tak jednám, protože dav je moc silná sociální skupina na to, aby jí člověk dokázal odolat. Protože stejně jako vlci, i lidé jsou silnější ve smečkách. Jenže lidé byli schopní se semknout a jít lynčovat nevinné ženy jen proto, že někdo řekl, že jsou čarodějnice. A lidé se nechali zfanatizovat natolik, že v 2. světové vyvraždili miliony lidí. A ať to je i z druhého konce, lidé byli schopni se semknout v dobách těžkých a svrhnout různé totalitní režimy po celém světě... nebo zkrátka něco dokázat. Neříkám, že jít s davem je vyloženě jen špatné. Jenže záleží na okolnostech. Vejít do silnice na červenou spolu s davem totiž může taky znamenat, že vás všechny smete nějakej debil, kterej neví, jak se používaj brzdy. Vrcholem šílenství je to, když dneska dvě holky vyrazily na červenou, jakmile skočila červená i autům, přestože pro chodce furt zelená nebyla, když přímo vedle nich, na tom samém přechodu, jsem stála já... což by nebylo tak divné :D ale stáli dva příslušníci městské policie, v zářivých zelených vestách, které rozhodně nemohl NIKDO přehlédnout, to ať mi netvrdí :D

Nejhorší na tom je, že ten cuk... ten cuk jít taky, protože se někdo pohnul, je silný. A je tam pořád. Až když se mnou cuklo, vzhlédla jsem a zjistila, že je pořád červená a zůstala jsem na místě. Myšlenky se mi rozutekly a píšu o něčem jiném, než jsem původně chtěla psát. Ale já se k tomu časem i možná dostanu. Patřím k těm lidem, kteří ostatní hrozně serou. Nedělám to schválně. No dobře, dělám to tak trochu schválně, nebudu vám lhát. Jde o to, že zkouším, jestli je v lidech alespoň tolik slušnosti, aby řekli s dovolením, když potřebují projít. A bohužel zjišťuji, že není. Mimochodem ani nevím, co znamená paradigma, just for the record. Jen se tak jmenovala jedna epizoda Big Bang Theory. Víte, jak jsem říkala, že ráda lidi zkouším, je to pravda. Zkoušela jsem je, když jsem měla berle a to hodlám udělat ještě někdy. [Článek o tom zde.], zkouším je na různých místech, hlavně v metru, co se slušnosti týče... no a občas si říkám, že zkusím, jak všímaví lidé jsou. A jak moc se starají o to, jestli sletím ze schodů nebo ne. A když se mi dneska rozvázala už asi po desáté tkanička, rozhodla jsem se, že už se nebudu shejbat. Místo toho jsem ji nechala rozvázanou. And just watched what's gonna happen.

First of all, nezabila jsem se. Což je poměrně pozitivní věc. Myslím.

Zadruhé... trvalo 40 minut jízdy městskou hromadnou dopravou, než se někdo odhodlal mi poklepat na rameno a i přes to, že jsem měla sluchátka, mi říct, že mám rozvázanou tkaničku. Tak jsem slušně poděkovala, no zavázala jsem si ji až na semináři, protože vázat si tkaničku v jedoucí tramvaji je trochu blbost. Takže jeden člověk za 40 minut. To vypovídá o tom, že buď jsou lidé 1. nevšímaví, nebo jim je to 2. úplně fuk. Co myslíte vy? Všímáte si, když má někdo rozvázanou tkaničku, nebo to nevnímáte? Řekla bych, že je to asi podobnou nepozorností, jako když vy jdete s tou rozvázanou tkaničkou a nevšimnete si. Ale těžko říct. Na druhou stranu, všichni dneska čumí do země, místo aby šli z příma za nosem a jsem si stoprocentně jistá tím, že minimálně 5 lidí určitě muselo vidět, že mám tu tkaničku rozvázanou, nicméně to neznamená, že to zároveň i nějak zpracovali do té míry, že by je napadlo, aby mi o tom řekli. Když se mi o dvě a půl hodiny později tkanička zase rozvázala, řekla mi o tom kamarádka, kterou jsem potkala. Takže to tak divné nebylo. Potřetí, když se mi rozvázala (ano, neumím vázat tkaničky, obviously), jsem se už nasrala. Už jsem ani nechtěla nikoho zkoušet, jen jsem se zkrátka nechtěla ohybat, protože jsem byla včera na fitboxu a prakticky se nemůžu hnout :D Trvalo ale dalších 30 minut jízdy městskou hromadnou dopravou, než mě i tentokrát někdo upozornil. Toho bych chtěla ale vychválit do nebes, protože mu bylo jedno, že jsou před ním dva lidi, natáhl se po mém rameni, aniž by mě chtěl okrást, aby mi řekl, ať jsem opatrná, že mám rozvázanou tkaničku. Slušně jsem mu poděkovala, tkaničku jsem zavázala a znova už se nerozvázala, takže další důkazy o tom, jestli jsou mezi lidmi i všímaví nebo slušní nebo všímaví a slušní lidé, už jsem nedělala. Co mě napadne příště nevím, ale rozhodně to není naposledy, co jsem se rozhlédla kolem sebe a zapřemýšlela nad tím, čím lidi zkoušet.

Pac a pusu.