Čas všechno zahojí.

Ano. Čas všechno zahojí. Říká se. Jenomže u každého je čas, za který se něco zahojí jiný. A u mě? U mě je extrémně dlouhý. Nejsem schopná se jen tak přenést přes smrt druhých lidí. Občas to nesnáším. Být tak.. přecitlivělá. Jsem extrémně emotivní člověk. Emotivní a empatický. Dokážu vycítit smutek z druhých lidí. Vím, že to zní skoro až jak Pheobe z Čarodějek, ale někteří lidé jsou zkrátka empatičtější než jiní. A já se počítám mezi ty, kteří jsou empatičtí skutečně hodně. A kteří jsou i kvůli tomu přecitlivělí až hrůza. Brečím u filmů, brečím u písniček, brečím klidně, i když hraju na klavír a na něco si zrovna vzpomenu, brečím za přátele, kteří zemřeli, ale brečím, i když brečí někdo jiný. A brečím i teď. Celý den bojuju s tím, abych se nerozbrečela. Dusím to v sobě, předstírám, že se nic nestalo. Málem jsem se rozbrečela uprostřed lexikálního semináře z italštiny. Úplně pak na okamžik v metru, než jsem to zase všehno spolykala. A. umřela... a já ji vlastně ani tolik neznala. Ale znala jsem ji. A kdykoliv se podívám na zeď svého pokoje, která je žlutá, vzpomenu si na to, že zemřela. Někteří lidé, které znám, jsou z toho zdrcení, protože ji znali dobře. Já ji neznala tolik. Ale stejně jsem udrcená. I kvůli tomu, že ostatní jsou. Všechno to na mě ůsobí. Ty emoce... je to šílené.

Přenést se přes smrt mojí babičky mi trvalo víc, než rok. Vlastně to ve mně pořád je. A pak zemřeli další lidé, které jsem znala. Strejda nejlepší kamarádky, kterého jsem znala a měla moc ráda. Moji spolužáci. Bráchův kamarád. Mámin bratranec, se kterým jsme trávili dětství na chalupě.... a teď A. Vždycky, když si říkám, že se zrovna nic nekazí, že by konečně mohl člověk žít bez toho, aby se nad něčím trápil, stane se něco takového. Přes smrt spolužáků v r. 2013 jsem se pořád nedostala. Pořád je to ve mně a napořád i bude. Není to snadné se přes takovou věc přenést. Pro mě ne. A to, že umřela A... i když se mě to týká míň, než některých jiných lidí... mě zasáhlo další silnou ránou do žaludku a do srdce. Bolí to. Jsem pořád taková otupělá, ale zároveň na to nedokážu nemyslet. A zároveň nechci, aby ostatní tušili, že mi něco je. Máma, táta, brácha... kamarádi. Nehci, aby to věděli, protože by vytáhli to své, to mě hrozně mrzí... a já bych se akorát rozbrečela. V takové chvíli už bych totiž nebyla dost silná na to, to v sobě udržet. A možná to ani nedokžu. Kdo ví. Jenomže život jde dál. Musí jít dál. Čas se nezastaví, čas plyne a čas to spraví. Jenomže člověk ztrácí lidi, které zná, celý život. A nejen ty vzdálenější, jako byla A.... ale i ty blízké, které zná celý svůj život, nebo jeho značnou část. Nechci přežít všechny lidi, které miluju. Nechci.