Léto 2015: Amsterdam + Naarden - den čtvrtý, pátý a šestý.

Dementní cyklisti. Fakt mě dost štvou.

Po pár dnech se znovu ozývám ze vzdáleného Amsterdamu. Teda vlastně už z Naardenu. Máme to tu veselý... co říct no... já ani nevím. Proto jsem teď pár dní ani nepsala. Nebyla nálada, chuť ani vůle. Stojí to stále za hovno, co si budeme povídat. A co se za ty tři dny událo? Vlastně toho je i docela dost. Je to tu dobrodružný. Jen si to člověk ani neužije. A to Nizozemsko tolik miluju. Co se dá dělat. Jsem taková trochu otupělá. Od rána až do chvíle, kdy přijdem do Unit 3 na Intensive care v Amsterdamské nemocnici, kde stále ještě leží taťka. A pak zas, když odcházím, vstoupím zpátky do té bubliny. Nejvíc mě na tom všem děsím není to, že uvidím tátu se všema těma hadicema zase další den bez toho, aby někdo věděl, co mu je. Ne. Já se nejvíc děsím toho, až se táta vzbudí a zjistí, že je o týden později. "Jé, já se tak těším na lodičku", říkal pár hodin před tím, než si ho odvezla záchranka. Bude hrozně nešťastnej. Už jen z tý představy je mi ještě hůř. Tolik se na tenhle výlet těšil.

Už ale aspoň něco víme. Nebyla to alergie. A asi si to už přivez s sebou. Ta polívka to možná akorát dorazila. Takže si za to v podstatě může sám, protože si nedošel na ORL, jak sliboval několik týdnů, než jsme odjeli. Jenže zlobit se na něj člověk nemůže, když ho tam vidí. Jen si říká, že kdyby nás poslouchal, mohlo bejt všechno jinak. Pan doktor J. nám dneska vysvětloval situaci, a zdá se, že pokud ta antibiotika, co mu nasadili, zaberou, mohli by ho probudit už ve středu. Což je na jednu stranu dobře, to rozhodně. Bez pochyby. Na druhou stranu to pro něj bude šok. Snad ho z toho neklepne pepka... Ok, o takových věcech ani z legrace :D Takže vlastně dobrý zprávy, relativně. Akorát furt neví, co to je. My s mamkou ale hlavně chceme, aby byl co nejdřív schopný převozu domů. Zkoumat to můžou i v Praze.

A co jinak? Solidně nám tu z toho s mámou hrabe. Děláme všechno možné, abychom se odreagovaly. Vždycky na chvilku zapomenu. Čím delší je ta chvíle, kdy se to stane, tím horší je návrat do reality. V sobotu jsme se z Weespu stěhovaly do jiného hotelu v jiném městě. Do Naardenu. Což pro mě znamenalo, že nejen, že jsem musela vyjet z parkovištè v řadě a zjistila jsem, že holandští řidiči jsou kokoti, ale musela jssm jet sama z Weespu do Naardenu... a zjistila jsem, že nejen řidiči jsou kokoti, ale hlavně cyklisti jsou kokoti. V Nizozemsku všichni jezdí na kole. Je to asi nejrozšířenější dopravní prostředek, hlavně ve městech. A cyklisti mají všude přednost. Všichni to ví a počítají s tím. A i já to vím, že chodci ani auta je netrápí... ale co mě fascinuje, je to, že s tím zkrátka počítají. Takže jsem sjížděla z kruhového objezdu a oni mi tam vjeli. A já je málem srazila. Hovada :D No nic.

No nic. Popojedem. Jezdí odtud vlak, takže nemusím řídit zbytečně často. Kdyby ano, tak mi asi hrábne. Já to auto totiž ani nesmim řídit, páč je firemní. Ještě průser s pojišťovnou, to by mi tak scházelo. V sobotu už jsme jely akorát do nemocnice. Takže žádný extra vzrůšo. V neděli, tedy včera, jsme byly ve Van Goghově muzeu. Já miluju Van Gogha, hrozně hrozně moc, ale nějak jsem si to ani nevychutnala. Člověku furt jede v hlavě jak se všechno sere... a obrazy sice úžasný, ale náladu na to člověk prostě nemá. Což je samozřejmě na nic, ale tak trochu jsme vypustily páru. Až tak, že jsem dostala chuť na hot dog. Abyste si neříkali, co to tu melu. Já nemám ráda párky. A co jsme v situaci, ve který jsme, úplně moc s mámou nejíme. Představa jídla je odpudivá. Tak třeba aspoň něco zhubnu :D No a pak hurá zase do nemocnice. A dneska? Dneska jsme šly do centra Naardenu, abysme navštívily muzeum Jana Ámose Komenského. Jenže měli zavřeno :DDD Ale tak viděly jsme aspoň jeho obří sochu. Tak aspoň něco. No... a pak zase do nemocnice. Vlakem, metrem... a do hotelu. Metrem a vlakem. A pak... pak bic. Plácáme se od ničeho k ničemu. Co se dá dělat.