Not knowing how all these things are going to end.

Je to už 10 dní, co jsem psala poslední článek. Ten čas hrozně letí. Vlastně jen 9, protože pro mě ještě není 16., i když datum 16. už nastalo. Já beru jako další den až to, před čím je alespoň hodina spánku. Což před čtvrtkem zatím nebyla. Dny jsou krátké a dost stejné. Jsem v práci, pak přijdu domů a dělám prd, večer si pak řeknu, že bych mohla něco hodit na mé fan blogy a pustit si nějaký film. Číst se mi nechce, psát se mi nechce, dýchat se mi nechce. Do práce už vůbec ne. Za čtyři dny odlítám do Říma a tam už se mi vůbec nechce. Respektive chce se mi tam hrozně moc, těším se, ale zároveň se mi nechce, protože tátu možná před odjezdem už neuvidím a nechci ho nevidět tři týdny, zvlášť, když je v nemocnici. Nechci tu nechat mamku, když se děje, co se děje. Ale musím odjet, nemůžu to odříct a ani nechci, těším se na to už dlouho. Ano, jsem posraná jak jetel, protože tam jedu sama a budu bydlet v rodině a bojím se, že jim nebudu rozumět nikomu a vůbec :D ale i tak se těším. Holt to tu budou muset beze mě nějak zvládnout.

Jak to teda vlastně je? Nechala jsem vás, kteří jste to sledovali, teď celkem dlouho tápat. Ale ono tím, že jsem k nikomu nechodila psát komentáře, tak ani nikdo nechodil sem :D a vzhledem k tomu, jak depresivní mé články byly, tak je to možná lepší. Jak je to teď? No, s mamkou jsme se domů vrátily v neděli, protože už jsme tam nemohly zůstat dýl. Mamka se tam dneska vracela a volala mi večer s tím, že táta už je mnohem lepší, že už s nima normálně mluví, jen to má asi ještě trochu pomotaný. Dokonce se prej dneska v noci rozhodl, že už ho tam serou, sebral se a chtěl odejít :D :D Což bude veselá historka za pár měsíců, ale mně to přijde docela vtipný už teď. Strašný, ale vtipný zároveň. Asi jsem správná česká povaha. Češi si dokážou udělat prdel ze všeho. A i já jsem taková. Ačkoliv občas se stane, že ani já nemám na vtípky náladu. No... a v pátek už nám ho převezou do Prahy do nemocnice, takže už je to dobrý. Už není na intensive care, takže ho můžou převézt. Takže je všechno hned veselejší, než to bylo. Takhle za ním nejspíš ještě stihnu dojít v sobotu. Ačkoliv se toho trochu bojím, protože jsem si jistá, že bude v dost velké depresi... vzhledem k tomu, jak hrozně se těšil a jak hrozně se to všechno posralo. Ale uvidíme, snad se z toho brzo oklepe. Takže tak. Co víc bych vám ještě řekla. Vůbec se mi nechce jít spát. Spánek tak hrozně krade čas. Ale asi budu muset, jestli chci zejtra vstát do té práce, ách jo. Zítra toho musím hrozně moc zařídit, ale chtěla bych, ještě než odjedu, napsat i nějaké normální články. Buď začít s tou hudební challenge konečně, nebo napsat o nějakých těch filmech, co jsem v poslední době viděla. Nebo třeba i něco o Holandsku. Protože je docela o čem psát, mám různé postřehy, které jsem tam pochytila...

Nejsem jako máma. Když jsem dělala tu 100 happy days challenge (na kterou se můžete kouknout na mém instagramu, kdo by měl zájem), tak jsem se naučila vážit si těch malých věcí, těch krátkých momentů, těch největších maličkostí. Protože ať už je den jakkoliv na hovno a všechno se sere, najdou se v každém dni světlé chvilky. U nás to byla dopoledne, kdy jsme chodily do muzeí, na různá místa v Amsterdamu, abychom se zabavily. Díky té výzvě jsem teď víc schopná se odpoutat od toho špatného. Přes to všechno dokážu stále bezmezně milovat Nizozemsko a Amsterdam, protože Amsterdam je úžasné město, které se nedá nemilovat, když je člověk ta správná povaha. Ale myslím, že Amsterdam musí milovat všichni, kteří tam jedou, když zrovna nemají smůlu. Každopádně příští léto tam rozhodně jedu znovu, s nějakou partou kamarádů, nebo sama... (sama asi ne, to bych se bála :D), abych si spravila chuť. Takže já jsem si z těch 10 dní v Amsterdamu neodnesla pouze trauma, ale i několik pěkných zážitků. A když si vzpomenu na Amsterdam, nevybavím si tátu ležícího na intenzivní péči. Pořád si vybavím to krásné město, které miluju. Protože kdyby byl v nemocnici v Praze, tak taky nezačnu nesnášet Prahu. Město za to nemůže. A já necítím nenávist. Možná přes tu silnou lásku a přes to pouto, které s tím městem mám. Anebo zkrátka proto, že jsem taková... že odděluju věci víc, než ostatní lidé. Občas jsem dokonce i na chvíli zapomněla, že je taťka v nemocnici. Čím delší dobu to krátké zapomnění trvalo, tím tvrdší pak byl pád zpět do reality, ale stálo to za tu chvilku štěstí v mém oblíbeném městě. Jsem divná? Možná ano. Ale je to tak. A já vám chci o svém oblíbeném městě napsat víc, zase v trochu jiném duchu, než byly ty předchozí články. Chci, aby to bylo od těch událostí oproštěno, stejně jako jsem i já dokázala být alespoň na krátkou chvíli oproštěna od té tíhy, než jsme odpoledne jeli znovu do nemocnice.