At this point in my life, I feel terribly unhappy.

And I have no reason for it. Alespoň by to spousta lidí tvrdila, kdybych jim to řekla, nebo tvrdit bude, až napíšu tenhle článek. Ale já si ve skutečnosti i uvědomuju, že vlastně pořádně žádnej důvod nemám, že bych měla být šťastná za to, co mám. Vím, jak bych se měla cítit, vzhledem k tomu, co se v mém životě nachází a co se v mém životě děje, jenomže se tak necítím. Lidé se totiž asi většinou necítí tak, jak by měli nebo jak by se od nich očekávalo. Problém je ten, že já vlastně ani nevím, proč se cítím tak, jak se cítím. Ale možná, že tohle je právě jeden z příznaků deprese. Je ti jednadvacet, z čeho ty můžeš mít deprese? Takhle se prosím nikdy neptejte lidí, kteří deprese opravdu mají. Já nevím, jaká je přesně definice klinický deprese, ale myslím, že to, že se vám nechce vstát z postele a čelit světu, že se vám nechce nikam jít, nic dělat, že vás nic nebaví a nic vás pořádně netěší, to už možná mezi příznaky patří. Že je mi jednadvacet neznamená, že nemůžu mít důvod mít deprese. Vlastně bych řekla, že mám možná i víc důvodů k tomu mít depresi než spousta starších lidí. Před pár lety jsem prožila poměrně dosti traumatické období a ačkoliv se snažím sebe samu přesvědčit, že jsem to překonala, je to pořád ve mně, protože taková věc prostě nezmizí. Začátek letošního léta byl taky poměrně dost traumatický. V průběhu se to neprojevilo, protože jsem se nemohla zlomit. To, že se probudím v posteli a nechce se mi zvednout a začít nový den, je možná konečně dohra toho všeho, co se přihodilo. A Amsterdam byl poslední kapka. A úplně tou nejposlednější kapkou jsou ty moje zpropadený záda. Se kterejma ale konečně budu něco dělat, protože mám v rozvrhu tříhodinovou pauzu, ve které budu chodit každý týden plavat. Alespoň takový je plán.

The problem of chronical pain is, that it drives you nuts. Tuhle větu jsem slyšela říct jednu dost nenáviděnou vloggerku na youtube, když jsem projížděla její stará videa. Bolest oblasti zad, kde se nachází moje levá lopatka, už se dávno proměnila v chronickou. Definicí chronické bolesti je totiž to, že trvá déle než 3 - 6 měsíců. Já mám s tou lopatkou problémy už asi 5 let. Neříkám, že 5 let v kuse mě bolí záda, aktuálně je to ovšem víc než rok, co mě zase bolí docela hodně a prakticky nonstop. Říká se, že se dá naučit žít s bolestí. A ano, dá se naučit s ní žít, jenomže když je vám jednadvacet, z představy, že dalších 50 let vás bolí úplně ta samá věc, se vám chce zvracet. Ano, z chronické bolesti čehokoliv člověku prostě hrabe. U mě tím stylem, že se občas nechci vůbec hýbat, občas ležím na zemi a brečím a občas mám chuť házet nádobím. A občas, když už je to nesnesitelné a já nemůžu vystát tu dementní tupou bolest v zádech, jejíž původ je na tak debilnim místě, že odbourat ho potrvá hodně dlouho, pokud vůbec, dochází k tomu, že se snažím vytvořit jinou bolest, která odbourá bolest původní. Mozek je totiž zajímavá záleživost. Bohužel to ale vede k jistému umírněnému druhu sebepoškozování, kdy se sice neřežu, za to si třeba chytím mezi nehty menší či větší oblast na ruce a držím. Ve chvíli, kdy tohle udělám se totiž mozek zalarmuje a řekne si, aha, něco se děje na ruce a tudíž odsune bolest, kterou už dobře zná a je s ní kámoš už dlouho, na druhou kolej. Bolest mých zad, která se v posledních týdnech až měsících o hodně zhoršila nejspíš i kvůli stresu, má za následek to, že moje záda sem tam vypadají, jako by se po nich prošlo kotě, případně v jedné části zad sem tam vznikne podlitina, protože se snažím ulevit si a tlačím na to místo příliš dlouho a příliš silně. Protože paradoxně to, že najdu to místo a způsobím tím silnější a ostřejší bolest, je pro mě už vlastně úlevou. Ta tupá nedefinovatelná nemizící bolest, je tím, z čeho mi hrabe. Protože to vlastně ani není pořádná bolest. Jen o tom prostě pořád víte. Pořád to cítíte, pořád to tam je, pořád, nikam to nezmizí. Občas na to člověk dokáže zapomenout, ale už si připadám jak nějakej cvok, když se třeba v kině nebo v divadle nebo ve škole pořád vrtím. Protože pro mě je vydržet v nehybné pozici naprosto nemyslitelná věc posledních několik let (s drobnými mezidobími klidu).

Takže ano. Jsem mladá. Studuju, co mě baví, nebo alespoň bavilo, aktuálně mám trochu podivnou náladu, kdy mě nebaví nic. Takže dejme tomu, že ano, studuju, co jsem chtěla studovat a co mě baví. Mám spoustu známých, kamarádů a přátel, se kterými razím na různá místa, se kterýma mám o čem mluvit a kteří mě berou a podporují. Mám skvělou rodinu, dobře ohodnocenou brigádu se skvělým kolektivem, roztomilého psa, 25 párů bot a kapesní hodinky s erbem Hogwarts, nový svetr a já nevím, co ještě... Ale v tomhle okamžiku mého života zkrátka nepociťuju štěstí jako takové. Jsou momenty, které mi udělají radost... ale není to ten pravý pocit štěstí. Ani pomíjivého štěstí, prostě se pořád cítím tak nějak trochu prázdná. Nebo ani ne prázdná... spíš jsem hrozně unavená... jsem prostě strašně moc unavená ze všeho, co se na mě navalilo a valí... chtěla bych se uložit k zimnímu spánku a vzbudit se, až všechna traumata a životní bolístky odezní. Zní to jako zpověď nějaké duševně nevyrovnané patnáctky? No, to je možný. Ale je to jak to je. A měla jsem ani nevím proč potřebu se z toho tak nějak vypsat.