Často přemýšlím o tom, jací asi byli.

Občas mluvím s různými lidmi, kteří to neměli v životě zrovna lehké, co se rodiny týče. V takové chvíli si ani nedovolím cokoliv říct, protože moje rodina, především ta nejbližší, je asi ta nejlepší, jakou jsem si mohla přát. Nemám s rodiči problémy, máme dobrý vztah, brácha je tak trochu debil, ale kdo si tohle o svém starším bratrovi nemyslí, že? A je nám fajn. Když jsem ale viděla téma týdne, které zní "Čas říct sbohem", otevřelo to nějaké staré rány. Blíží se dušičky a to znamená, že samozřejmě pojedeme do Zbiroha na hřbitov, a samozřejmě i v Praze na hřbitov. Za různými lidmi. Možná se konečně donutím k tomu se pochlapit a zajít na Vinohrady za nimi. Jsou to už skoro tři roky, ale doteď jsem tam nebyla. Jednou jsem tam i došla, ale zhroutila jsem se, když jsem nemohla najít to místo, kde jsou. A tak jsem radši zmizela a už jsem tam nikdy nešla. Čas říct sbohem byl už dávno a já ho i dávno řekla. Něco takového ale zkrátka v člověku zůstane. I když už se člověk nehroutí z krutosti té reality a akceptuje to, co se stalo, jako holý fakt a součást života, některé jizvy na duši přeci jen zůstanou. O tom jsem ale mluvit nechtěla, mluvila jsem o tom už mnohokrát. Koho by to zajímalo, může to najít v archivu. Nebudu se k tomu vracet.

Vždycky, když se blíží 2. listopad, přemýšlím o lidech, kteří byli součástí mé rodiny, ale já jsem je nikdy nepoznala. Když jsem byla mladší, spíš ještě dítě, připadalo mi hrozně nefér, že mám jen jednu babičku. Že všichni moji ostatní prarodiče zemřeli, než jsem si je stihla zapamatovat. Teď, když už je i má poslední babička pouze v mých vzpomínkách a v mém srdci, přemýšlím o tom ještě víc. O tom, jací asi byli. O tom, jak hrozně mě pořád ještě mrzí a štve, že jsem neměla šanci je poznat. Táta mého táty zemřel asi jen 4 měsíce po tom, co jsem se narodila. Rodiče mojí mamky umřeli krátce po sobě, a i oni nedlouho po mém narození. Vlastně si ani nejsem jistá. Možná, že zemřeli ještě dřív, než jsem se narodila, ani nevím. Nemám s nimi jedinou fotku. Nebo o ní alespoň nevím. Zemřeli hrozně mladí... a zároveň nás naši měli celkem pozdě. Občas si říkám, že jsem to možná měla snažší než lidé, kteří měli nebo mají všechny prarodiče. Prošla jsem si jejich ztrátou v době, kdy jsem ještě ani nevěděla, co to znamená. Nemusím se teď dívat, jak umírají, nemusím si teď prožívat tu bolest, kterou člověk cítí, když mu odejde někdo blízký. Tohle mi jednou řekla jedna moje kamarádka... Ale řeknu vám jednu věc. Já bych je mnohem radši znala a ztratila, než je neznala vůbec. Často přemýšlím o tom, jací asi byli. A jací by asi byli teď. Jediný, koho si pamatuju, je má babička, která zemřela v roce 2011 a moje prababička, která zemřela už před spoustou let, ale zažila jsem ji.

Neznám ten pocit mít dědečka. Nikdy jsem žádného neměla. Ale chtěla bych mít, tolik bych chtěla. Kdo by nechtěl? Rodiče mi vypráví o tom, jací byli, jenže to člověku zkrátka nestačí. Kdybych se mohla vrátit v čase, vrátila bych se do doby, kdy všichni ještě žili, a navštívila bych je. Je zvláštní, že člověk může cítit takové citové pouto k lidem, které zná vlastně jen z příběhů a z fotek. Asi opravdu skutečně je něco na tom poutu rodiny. Ach jo, nějak to na mě padá. Mamka tu totiž kouká zrovna na Tajemství rodu na ČT1. Můj děda z tátovy strany je pro mě třeba neskutečným vzorem. Mluvil asi 8 jazyky a v tomhle je pro mě neskutečnou inspirací. Ale to, že na ně nemám ani jedinou vzpomínku, ani tu nejmenší, je něčím, co mě skutečně drtí. Jenže to je zkrátka život. Není fér, že si je smrt našla tak brzy, ale život zkrátka mnohdy fér není. Asi nikdy nepřestanu přemýšlet o tom, jací asi byli a jací by byli teď. I když vím, že na ní nikdy odpověď nenajdu.