Léto 2015, aneb souhrnné shrnutí prázdnin Andělíny Tussaud - část 1.

Chtěla jsem psát jednotlivé články. O Amsterdamu, o Frísku, o Římě, o Brně, o Londýně a o těch všedních věcech mezi tím... Dokonce jsem začala. Z článku C'era una volta a Roma, který jsem rozepsala, většinu částí zřejmě použiju. Ale ne do toho článku. Nýbrž do tohoto článku. Léto už je skoro za náma, prázdniny, které pro mě letos byly od 1. července do 5. října se dvěma zkouškama mezi tím, už jsou téměř celé v tahu. Většina lidí z blogu, co znám, už chodí do školičky... Já jsem v pondělí oficiálně postoupila do druhého ročníku filozofické fakulty, nastupuji na druhý obor... a v podstatě nebudu celý zbytek prázdnin dělat nic jiného, než řešit převod předmětů z jednooboru na kulhavý dvojobor. Z tří let bakaláře budou čtyři. A pak ještě magistr. I když, kdo ví jestli. Někdy si říkám, jestli vůbec chci studovat. Jistěže chci. Ale občas mě přepadnou takové ty depresivní myšlenky typu, že i když to vystuduju, tak nebudu mít práci. Chtěla bych to mít tak na háku jako ostatní. Já patřím k těm, kteří to taky zrovna dvakrát neřeší, ale... přeci jen. Budoucnost je daleko, ale pořád je přede mnou. Tohle ale není článek o mých pochybách ohledně studia. Tohle má být článek o letních prázdninách 2015. A protože by tenhle článek byl moc dlouhý, rozdělila jsem ho na tři části.

---

Jako student vysoké školy máte mnohdy to privilegium, že vaše letní prázdniny začínají dřív, než prázdniny ostatních studentů středních nebo základních škol. Tenhle rok byl ale pro mě výjimkou. Vlastně jsem měla začátek prázdnin dost nepovedenej i vloni, kdy jsem bojovala s VŠE, byla jsem na tom psychicky dost špatně a měla jsem pře sebou trhání krčních mandlí. Nakonec jsem sekla s VŠE, měla zánět v uších, takže jsem nešla na trhání mandlí, odhodila jsem berle a šla jsem na koncert 30 Seconds to Mars. Letošní léto bohužel nezačalo tak dobře jako to loňské. Letní semestr mi skončil přesně 30. června, někdy kolem dvanácté hodiny. Vlastně ne. Zimní semestr mi skončil až 15. září, ale letní prázdniny začaly uděláním zkoušky z Úvodu do dějin Itálie. A to byl pěkně prosím dost porod... Ale zvládla jsem to. Ještě ten den jsem šla do práce. A hned další den jsme odjížděli. Kam? Do městečka nedaleko Amsterdamu, jménem Weesp. Tam jsme měli strávit tři dny a pak odjet do Sneeku, kde jsme se měli nalodit na loď a jet na výlet po kanálech ve Frísku. Těšila jsem se. Vážně jsem se hrozně moc těšila. Týdny strávené ve Frísku na lodi před lety, byly moje nejoblíbenější v životě. Nejšťastnější dovolená. Jak to dopadlo letos nejspíš ti z vás, kdo na tenhle blog chodili už v červnu, ví. Všechno se totálně posralo hned první den. Když si na to vzpomenu, je mi z toho špatně ještě teď. Nejhorší je vzpomínka na to, když můj táta řekl: "Já se tak těším na lodičku." A pak strávil přes týden v Amsterdamské nemocnici v umělém spánku a dalších několik dní v Thomayerce. Nikdy v životě jsem se tolik nebála. Nikdy v životě jsem se necítila bejt tak v prdeli. Nejhorší bylo vstát ráno z postele. Ale byla to zkušenost. Člověk si ve svém životě projde různými zkušenostmi, tohle byla jedna z nich. Fungovala jsem tak nějak na autopilota. A strávila jsem týden a půl v Amsterdamu. Vlastně v Naardenu, ale většinu času jsme s mamkou trávily v Amsterdamu. Myslím, že to bylo jediné štěstí. Trávila jsem tuhle děsivou, šílenou zkušenost v místě, které miluju... Kdybych ještě k tomu byla na místě, které nenávidím, asi by mi rovnou hráblo. Myslím, že moje mamka Amsterdam nesnáší. Amster za to ale nemůže. Díky #100HappyDaysChallenge jsem se naučila najít na každém dni alespoň něco pozitivního. A tenhle postoj mi vydržel i během těch dlouhých dní v Holandsku.

Takže i přesto, že jsem existovala v takové bublině a nic moc jsem necítila v době, kdy jsem tam byla, zažila jsem pár chvil, které mi vyvolaly úsměv na rtech. Nejlepší koláč na světě v De laatste Kruimel v Amsterdamu. Západ slunce ve Weespu. Krátký výlet lodí po kanálech v Amsterdamu. Návštěva Van Goghova muzea nebo třeba návštěva Rijks Muzea. Všechny tyhle věci bych si nejspíš užila mnohem víc, kdybych po všem tomhle nenásledovala návštěva Amsterdamské nemocnice, ve které měl můj táta hadice všude možně, spal a nevnímal a nikdo netušil, co mu je... ale nezbývalo mi nic jiného, než se s tou skutečností smířit. Ačkoliv pokaždé, když mi některý z doktorů řekl, že musíme čekat, měla jsem sto chutí ho pořádně nakopat do prdele. Za tohle a pak ještě za to, že je "vlastně úplně zdravej, jen..." Taky jsem se dost hroutila z toho, že jsem musela neustále telefonovat proto, že moje mamka nerozumí anglicky tak dobře, jako já, i přesto, že mluvit umí dobře, takže jsem všechno musela řešit já. Potrénovala jsem si angličtinu víc, než kdy v životě. Nejvtipnější bylo to, že to všechno říkali mamce, protože mamka byla emergency contact, ale vypadalo to asi tak, že doktoři mluvili s mámou a já to simuntánně překládala do češtiny. Jeden z těch doktorů byl i pěknej, tak aspoň něco :D Nesuďte mě, jsem jenom člověk!

Strávily jsme v Holandsku 12 dní. 12. den přiletěl rodičů kolega a kamarád, který nás pak odvezl domů. Mamka pak ve středu odletěla zpět do Amsterdamu s jiným kolegou a kamarádem a já jsem se připravovala do Říma, kam jsem měla odjíždět nadcházející neděli. Moje mamka prohlásila, že do Amsterdamu už nikdy nepojede. Nejvtipnější na tom je, že já Amster pořád miluju. A i přesto, co všechno se stalo, jsem se rozhodla jít do toho, co jsem začala v únoru, a jít studovat druhý obor Nizozemský jazyk a literaturu. Dostala jsem se i na Český jazyk v komunikaci neslyšících, ale rozhodla jsem se, že pokud budu mít dostatek peněz, příští rok se zapíšu na kurz znakového jazyka. Chci se naučit znakovou řeč, ale myslím, že nechci studovat všechno to okolo. Přihlásila jsem se tam v takovém záchvatu... ve skutečnosti jsem celou dobu chtěla jít na Nizozemský jazyk a literaturu. Moje mamka řekla, že je to skvělý. Tátovi jsem to řekla až někdy uprostřed srpna, protože jsem se bála, jak zareaguje :D Ale to je zase jiný příběh. Reakce mojí mamky mě hrozně překvapila. Řekla jsem jí to hned ten den po osudné noci ve Weespu a jí to vůbec nerozhodilo, byla nadšená... a řekla mi, že jsem pako, že jsem jim to neřekla. Což asi jsem ale tak nějak jsem měla v tu chvíli pocit, že bych měla dokázat sama sobě, že to zvládnu a až potom někomu říct, že jsem to opravdu zvládla.

Cesta domů je jedna z těch věcí, které si budu pamatovat ještě dlouho. Abych totiž ještě doplnila jisté události z téhle strašlivé dovolené, jednou z věcí, kterou jsem musela udělat, bylo to, že jsem musela dostat auto z bodu A, tedy z Weespu, do bodu B, tedy do Naardenu a posléze z bodu B z Naardenu do bodu C, do AMC Hospital v Amsterdamu. Mám řidičák už tři roky, ale nejezdím zrovna moc, protože máme pouze firemní auto, takže s ním bych správně asi neměla jezdit. Vzhledem k tomu, že ta firma je částečně tátova, tak je to z tohohle hlediska jedno, z hlediska pojišťovny úplně ne. Ale v Holandsku jsem neměla na výběr. Auto bylo plné věcí, které jsme vezli s sebou na loď, na kterou nedošlo... a navíc jsme ho nemohli prostě nechat ve Weespu stát před původním hotelem. Takže ano, řídila jsem v Nizozemsku. Což sice asi není tak hrozné, jako kdybysme byli třeba někde v Británii, ale pořád to nebylo nic moc, vzhledem k tomu, že v Nizozemsku jezdí horda cyklistů, ze kterých každýmu akorát tak hrabe. Třeba z toho, že vjedou do silnice, aniž by se rozhlédli, prostě tam vjedou. Mají přednost. Kdekoliv. I před chodci, což mě fascinuje asi nejvíc. Ale popojedem. Dostat auto z bodu A do bodu B nebylo tak hrozné. Dostat auto z bodu B do bodu C už ale ano. Jeli jsme totiž podle GPS v mobilu, která měla trochu zpomalené reakce. Tudíž mi řekla, že mám odbočit doprava až v okamžiku, kdy už tam byla zábrana. Sjela jsem tedy až na dalším sjezdu, kde jsem porušila asi 15 dopravních předpisů, protože jsem netušila, kam mám jet a káča na mě furt řvala, že to mám otočit. Skončilo to tak, že jsem na autobusové zastávce zastavila auto a musela jsem se trochu vydýchat. Načež jsem to otočila a jela zpátky na dálnici a tentokrát sjela správně. Byl to ale horor. Nejhorší je pro mě parkování. Parkování je moje noční můra, protože máme hrozně velké auto a já mám pocit, že se s tím nikam nevejdu. Takže když jsme přijeli na parkoviště AMC, musela jsem zaparkovat. Couvala jsem do toho místa mezi čáry asi 8x. Načež jsem se nasrala, vyjela jsem a zapíchla jsem to do prázdnýho prostoru po čumáku. Kdyby mě někdo sledoval, asi by se dobře bavil. Máma mě sledovala a měla ze mě srandu. Což mi nevadilo, protože máma skoro dva týdny neměla srandu vůbec z ničeho. Když přijel M., aby nás odvezl domů, byla jsem vděčná, ale zároveň jsem nechtěla odjet a nechat tam tátu samotného. Přesto jsem musela domů, protože další týden jsem měla odlétat do Říma. Cesta domů ale byla docela zábavná. M. je totiž ten typ, který umí hrozně dobře vyprávět a je přirozeně vtipnej, ne proto, že se snaží, ale prostě proto, že je zkrátka takovej. Takže jsme si vyslechly spoustu jeho historek a trochu se i zasmály. Moc jsem toho nenaspala, protože jsem pořád měla pocit, že přejíždí do vedlejšího pruhu a že musíme nutně nabourat :D Ale celkem mi to i uteklo. Pes byl trochu zmatenej, když jsme dojeli domů. Hledal, kde je páneček. Je mi z toho zle, jen si na to vzpomenu. A asi už nikdy mě nepřestanou strašit dvě věci... Když táta ten den, co ho odvezli, říkal, jak se těší na lodičku... a když před dvěma týdny řekl, že na loď už nikdy nejede. A do Holandska nejspíš taky ne. To sice neřekl, ale... bylo to clkem zřejmé. Z čehož je mi do breku, vzhledem k tomu, že já k Nizozemsku žádnou zášť necítím a Amsterdam i Frísko stále miluju, i přesto, co všechno se tam stalo. A chtěla bych jet zase do Fríska na loď. Můžete mi říct, že třeba pojedu... a ano, třeba jo... Jenže já chtěla jet s mamkou a taťkou do Fríska na loď. Když ne s nima, s kým tam teď pojedu? Možná, že s nějakými spolužáky z Nizozemštiny. Ale o tom silně pochybuju... S mou budoucí rodinou? Možná... ale zatím to nevypadá, že bych snad nějakou měla mít. Byl to posranej začátek prázdnin... a i přesto, že to teď mám v takovém oparu, přestože už je to několik měsíců zpátky a já už to tolik neprožívám, pořád je to ve mně a hlavně i v mamce s taťkou, a ostatně i v bráchovi. Doufám, že se z toho všichni brzo oklepem.

V neděli 19. července jsem odlétala do Říma. Ale o tom, co všechno jsem zažila v Římě, bude zase až ten další článek. Myslím, že bude vhodné, když tyhle dvě etapy prázdnin od sebe oddělím a nebudu je spojovat. Zaprvé by byl ten článek i s Římem příliš dlouhý, a zadruhé by se tu třískaly dohromady dva naprosto odlišné zážitky. Víc fotek z tohoto vydařeného zájezdu :D vám sem hodím zítra nebo někdy v týdnu, musím je totiž nejdřív upravit. Chtěla jsem tu první část ale už konečně dopsat. A zjistit, jestli jí někdo bude číst, abych věděla, jestli napsat i tu druhou. Řím už bude o poznání zajímavější.