I really wanted to write something happy.

Chtěla jsem, vážně jsem chtěla. Ale bohužel to asi nedokážu. Tři roky. Dneska jsou to tři roky a já si to pořád pamatuju, jakoby to bylo včera. Pamatuju si, kde jsem seděla, když jsem se to dozvěděla, co jsem dělala, když jsem se to dozvěděla, dokonce, co jsem měla na sobě, když jsem se to dozvěděla. Pamatuju si to až příliš dobře. Proč lidé zapomínají to dobré a to špatné si pamatují? Moje máma vždycky říkává, že hrůzné zážitky se nezapomínají. A má pravdu. Protože normálních dnů je spousta a šťastných se taky najde celkem dost. Třeba i jen koncert s kamarády, nebo i jen kafe s kamarády. Těch hrůzných, těch opravdu hrůzných zážitků člověk nezažije tolik. Alespoň většina lidí. Někteří lidé ani žádné hrůzné zážitky za celý život nemají. Někteří, kteří mají tu smůlu, že se narodí v místě, kde je válka, jich zažívají až moc, ale obyčejný člověk z Prahy, žijící posledních 21 let poměrně spokojeným životem se málokdy setká s něčím, co otřese celou jeho realitou. Bylo mi 18 let. A v osmnácti, jakkoliv se snažíte být dospělí, tak nejste. Jste pořád děti. Chodíte na střední, většinou, a ne, že by se vás hrůzy, co se dějí ve světě netýkaly, ale nepřipouštíte si, že by se mohly někdy týkat vás. Já byla asi nejhorší příklad snílka a člověka žijícího na nadýchaném mráčku, o to bolestivěji jsem dopadla přímo na hubu. Poprvé jsem o tom, co se stalo, dokázala na blog napsat teprve před rokem. Nikdy o tom nemluvím, s nikým. Dřív ano, teď už ne. Už je to dlouho, ale přesto není...

Čas všechno zahojí, říká se. A je to pravda. Zahojí. Vzpomínky vyblednou, ale nezmizí, pokud jde o něco takového. Navždycky to bude v nás všech, kterých se to týkalo. V některých míň, v některých víc. Ve mně víc, než bych si přála. Někdy bych chtěla, abych si věci nebrala tolik, jak si je beru. Ano, samozřejmě, že jsem byla smutná, kdybych nebyla, nejspíš bych byla dost velký sociopat. Jenomže na to pořád myslím, sem tam, nejen 3. ledna. Jsem příliš citlivá na to, abych to někdy vypustila z hlavy. Vidím to datum a vzpomenu si, nemůžu si pomoct. Nechci to. Nechci tu bolest v sobě, nebaví mě to. A vlastně už ji ani necítím tolik, ale pořád je tam a vím, že nikdy nezmizí. Nejen proto, že někdo zemřel, ale i proto, že mě stále ještě děsí fakt, že se to stalo. O tom, že někdo někoho zabil se můžete dočíst v novinách neustále. Nikdy vás ale nenapadne, že by se to mohlo stát někomu, koho znáte. Je to příliš vzdálené, příliš nepravděpodobné, příliš reálné. Nedávno jsem o tom, co se stalo, mluvila se svou kamarádkou z vysoké. Myslím, že jsem o tom psala článek i sem. Bylo tak zvláštní o tom mluvit s někým, kdo to nezažil, kdo s nimi neměl nic společného. Pohled zvenčí. A bylo zvláštní o tom vůbec mluvit, je zvláštní o tom i přemýšlet. Vím, že se to stalo, vím, že je to realita, ale občas to člověku znovu přijde tak hrozně nereálné a tak vzdálené. Už se stává, že občas zapomenu.

---

To, co mě děsí, jsou mé vzpomínky. Pamatuju si téměř do detailu dobu, kdy jsme tím procházeli. Ale nedokážu si vybavit jeho hlas. Vzpomínám si na jejich tváře, ale nevzpomínám si už na chvíle s nimi, tedy hlavně s ním. Nevybavuju si ty náhodné momenty ve třídě, málokdy si vybavím konkrétní věci. Jen výjevy v mlze. A bojím se, že tyhle výjevy za dalších pár let nakonec změní v holé nic. A já nechci, aby zmizely, chci si je uchovat. Nechci, aby jediná vzpomínka na něj, tedy na oba, bylo to, že je někdo zabil. Je to tím, že jsem je neznala tolik. Ano, byli jsme spolužáci, ale nebyli jsme nejlepší přátelé. Proto ty vzpomínky tak rychle mizí. Protože jsou to věci, které ničím nevybočují. Jen náhodné chvíle, normální momenty, právě ty, které se slévají do jednoho a mizí z naší mysli, protože jsou mozkem vyhodnoceny jako nedůležité.

Víte, když píšu tenhle článek, jsem smutná. Ale uvědomuju si, že už jsou to tři roky. A vnitřně cítím, kolik se toho od té doby stalo. Nemůžu sama uvěřit, že už je to tak dlouho. Tři roky, je to neuvěřitelné. Život šel dál, nezastavil se. A za ty tři roky se stala spousta dalších věcí, dobrých i zlých. A já se naučila soustředit na ty dobré. Vlasně přibližně někdy v době, kdy se to stalo, jsem se začala snažit to dobré i v nepatrných věcech. Protože jinak bych se asi zbláznila. Divím se, že po tom, co se stalo, se nikdo z nás nezbláznil. Všechny to zasáhlo, ale mám dojem, že nás to spíš obrnilo. Na přelomu dětství a dospělosti jsme dostali od osudu takovou ránu, že nám to ukázalo, kolik zlého se člověku může stát a že i to zlé, to tak neskutečně zlé, se dá překonat, i když v tu chvíli, kdy se to děje, si to nemyslíte. Nestal se ze mě cynik, jak jsem se bála. Nestala se ze mě blábolící troska. Přesto nejsem stejná. Stal se ze mě člověk, který byl donucen sundat si své růžové brýle z očí, ale přesto nedokázal přestat sníh. Jsem teď nohama víc na zemi. A myslím, že si i víc vážím svého života, pokud zrovna nemám jednu ze svých maniodepresivních chvilek. Do nového roku jsem si nedala žádná předsevzetí, kromě jednoho jediného. I dál hledat na každém dni alespoň jednu dobrou věc. A pokud bych náhodou někdy měla pocit, že už mi to nejde, zopakuji si 100 days happy challenge. Protože ať už si o tom myslí kdo chce co chce... pomohlo mi to v době, kdy jsem pomoc potřebovala.

Myslím, že tenhle článek vyústil v něco, co jsem úplně nečekala, přesto jsem ale ráda, že to tak dopadlo. Jestli si procházíte nějakým těžkým obdobím, ať už z osobních, pracovních, zdravotních nebo jiných důvodů, věřte mi, že nejste sami. A věřte mi také, že i když máte pocit, že váš život už nikdy nebude jako dřív, zase se vrátí do zajetých kolejí, zase vám ukáže, jak dál žít, a i když to ve vás bude možná už napořád, naučíte se, jak s tím žít a jak to akceptovat. Jak dokázat vstát z postele a dívat se dopředu a nemyslet už na minulost, alespoň ne tak často, jako dřív. Dřív jsem nemyslela téměř na nic jiného. Několik měsíců nenastal jediný den, kdy bych si na to, co se stalo, alespoň jednou nevzpomněla. Ale když vám lidé říkají: "To chce čas", neposílejte je s tím někam, protože... protože zkrátka mají pravdu. A protože nemůžete vědět, jestli náhodou neví víc, než vy. Jestli si náhodou neprošli něčím podobným. Život je plný špatných věcí, plný věcí, které by se dít neměly, přesto se dějí a vy s tím nemůžete nic udělat. Lidé ale mají tu úžasnou vlastnost, že dokážou nést obrovskou tíhu na svých ramenou, a teď nemluvím o tíze, kterou nesu já. Ta je ničím v porovnání s tím, co musí vláčet jiní lidé. Ale i přes tu tíhu jsou schopní se usmívat a radovat se z maličkostí. Protože ví, jak jsou tyhle momenty malých radostí cenné. Asi teď zním hrozně sentimentálně a pateticky, ale nemůžu si pomoct. Dneska ne. A ani nechci. Je 3. ledna 2016 a jsou to tři roky. A ano, přestože jsem smutná, tak už můžu volně dýchat a jsem za to ráda.