Lidi z netu jsou úchylové.

Jsem generace internetu. Zažila jsem začátky všech momentálně známých sociálních sítí. A jsem v podstatě i žijící svědek toho, kdy se u nás internet rozvinul během krátké doby v neuvěřitelný fenomén. Jsem na blogu skoro tak dlouho, jako blog sám. A stejně jako všechny děti, které vyrůstají s tím, že existuje něco, jako internet, jsem mnohokrát od různých lidí slyšela, že na internetu potkám jenom samé úchyly. Myslím, že můžu říct, že mám skutečně štěstí, protože já jsem na žádného úchyla na internetu zatím nenarazila. Respektive ano, narazila, pár divných lidí si mě na icq do kontaktů přidalo, ale já jsem nikdy nebyla ten typ holky, který by se nechal ukecat a šel s některým z nich ven, nebo jim třeba jenom odepisoval. Přesto ale moji rodiče stále žijí v tom, že na internetu číhá na člověka mnohem větší nebezpečí, než na ulici. Podle mě je to ale blbost. Anebo mám zkrátka štěstí na lidi.

Vzniklo už mnoho experimentů na téma: "Jak snadno jde vylákat nezletilou holku ven s falešným facebookovým účtem". A upřímně mě tyhle experimenty dost děsí, abych pravdu řekla. Děsí mě, jak jsou tahle děcka hloupá. Děsí mě, že neposlouchali své rodiče, když jim neustále opakovali, že nemají mluvit s cizími lidmi. V tomhle je éra facebooku nebezpečná. V neopatrnosti nezletilých. A ostatně i v tom, že sice je na facebooku věkové omezení, ale to se dá snadno obejít tak, že tam zakládající zadá falešné údaje o datu narození. Já jsem byla jednou z posledních, kdo si u nás na gymplu facebook založil a myslím si, že jsem za to docela ráda. Zároveň jsem ten typ člověka, který si prostě cizí lidi do přátel nepřidá a neodpovídá na zprávy, které od cizích lidí dostane. Taky už jsem teda v těch 15, kdy jsem si facebook zakládala, byla na pedofily moc stará. Internetové účty jsem ale měla všude možně už dřív, než Facebook. Byla jsem na blogu, byla jsem na online Bradavické škole a byla jsem na abarinu. Ale přestože jsem znala jednoho člověka z abarinu léta, nikdy jsem se s ním nesešla. Ne proto, že bych si myslela, že je úchyl, ale neměla jsem na to zkrátka dostatečné koule. Je ale spousta lidí, které jsem poznala na internetu a setkala jsem se s nimi. Přestože jsem doma musela lhát a nikdy jsem nemohla přiznat, zezačátku, že toho člověka vlastně znám přes internet.

---

V sobotu jsem jela s mamkou od tety a potom zamířila rovnou za Rosie. Za člověkem, kterého znám přes internet už dlouho. A když jsem byla s ní, vzpomněla jsem si na mamku, když mi před lety říkávala, že na internetu číhají jen samí úchylové. Přemýšlela jsem pak na cestě domů o lidech, které jsem díky internetu poznala... a ač někteří z nich jsou tak trochu úchylové, nejsou to žádní životu nebezpeční úchylové, ale zkrátka jen nadšenci do nějaké určité věci. Jako třeba moji kamarádi Pottermagoři. Díky internetu jsem poznala spoustu skvělých lidí, se kterými si rozumím... a dochází mi, že jsou to lidi mnohdy úplně stejní jako já a mnohdy z úplně jiných koutů republiky. Když o tom přemýšlím takhle, často mi dojde, že nebýt internetu, valnou většinu z těch lidí, ne-li všechny, bych v životě nepotkala. A v takovém případě by byl můj život ochuzen o spoustu skvělých lidí, které snad doufám můžu zvát svými kamarády. Jako třeba Rosie. Ale je jich víc. S Rosie jsem strávila příjemnej sobotní večer, který doufám, že si užila i ona, tak jako já. Šly jsme na večeři a pak do kina a pak mě balil černoch na Václaváku. A upřímně v týhle chvíli jsem si říkala, že houby na internetu, ale na Václaváku jsou úchylové :D Abych nebyla zlá, tak byl celkem milej, ale stejně. Lidem, co na mě začnou mluvit na Václaváku v deset večer já zkrátka nevěřím.

Moji rodiče tohle moc nechápou. Jak se můžu tolik scházet s lidmi, které znám přes internet. Jenomže to je hrozně jednoduché. Já ty lidi mnohdy znám víc, než kdybych se seznámila s někým jen tak na ulici a pak s ním šla ven. Upřímně, když je někdo úchyl nebo pedofil, těžko asi někdo začne vést blog o hercích nebo seriálech doufaje, že díky tomu sežene někoho, kdo se s ním sejde. Stejně tak těžko je léta na internetové verzi Bradavic z Harryho Pottera jen proto, že by mohl najít někoho, kdo se s ním pak sejde. Možná, že se tam mezi nima sem tam nějaký objeví, ale většinou nikdo nejde na sraz jen s jedním člověkem, srazy se pořádají ve velkém. A po letech, co si píšu s některými lidmi, jsem si jistá tím, že nejde o úchyly. Rosie není žádný úchyl, je to skvělá holka, kterou miluju a jsem neskutečně ráda, že jsem jí po tak dlouhé době poznala i osobně. Alžběta je můj language fellow, obě studujeme jazykové obory, i když každá v jiném městě. Viděly jsme se všeho všudy jednou, ale píšeme si, hlavně co studujeme na vysoké, v podstatě skoro denně. Alespoň tedy ve zkouškovém období, jinak trochu míň. A jak jsem ji poznala? Díky blogu o Twilight, který jsem kdysi mívávala. Amber znám už asi 6 let a jsme stále kamarádky, vlastně už je to možná dýl. Já jezdím k ní, ona k nám, vídáme se poměrně často, když je čas a k úchylovi má daleko. Většina lidí z hogwarts.cz, se kterýma jsem se setkala, jsou lidi přibližně mýho věku, kteří mají jedno společné. Všichni žerou Harryho Pottera a většina z nich se sem tam doma nudí a tak se tam odreagovávají. Ano, i mezi těmihle lidmi jsou samozřejmě kreténi, které nemám ráda, ale nesetkala jsem se s jediným člověkem, který by měl nějak blízko k úchylovi. Respektive někteří jsou úchylný dost XD ale to je jen ve srandě, ne že by sjížděli dětský porno. Alespoň tedy doufám... S některými bych se možná trochu cítila nesvá, být s nimi sama v jedné místnosti, abych zas nekecala, ale ti, se kterýma se znám líp, to jsou prostě lidi jako vy a já. A jsem neskutečně ráda, že jsem měla to štěstí je poznat a zažít s nima už tolik srandy.

Pravděpodobnost, že narazíte na úchyla na síti je podle mě úplně stejně velká, jako když na něj narazíte ve křoví na Hlavním nádraží v Praze. Okej, špatný příklad, protože tam se to úchyly jen hemží. Tak zkrátka podobně velká, jako že narazíte na úchyla jen tak na ulici. Rozdíl v tom je ale obrovský. Protože když narazíte na úchyla na internetu, tak je to vaše rozhodnutí, že se s ním sejdete. Ano, netušíte, že je to úchyl, ale je to vaše rozhodnutí, pokud tomu cizímu člověku věříte natolik, abyste se s ním sešli. Když na vás úchyl vyskočí z křoví, tak máte zkrátka smůlu. Nikdo se vás už na nic neptá. Základní pravidla, jak se nestat obětí úchyla z internetu? Nepsat nikam svou adresu, to je jasné. A než se s někým sejdete, zvažte, jak dobře toho člověka znáte. Nikdy bych se nesešla s někým z internetu, s kým bych nekomunikovala nějakou formou alespoň několik měsíců. Zároveň pokud se seznamujete na veřejných chatech, je ta pravděpodobnost nárazu na vola větší, než když se seznamujete přes blog. Protože už jen z toho, jak ti lidé svůj blog vedou, se dá odhadnout, co je to za lidi a jestli opravdu jsou tím, kým tvrdí, že jsou. Třeba jednadvacetiletou studentkou Univerzity Karlovy v Praze. Další pravidlo, pokud si nejste jistí, jděte na sraz s tím člověkem ještě s někým dalším a dávejte si sraz jedině za bílého dne na frekventovaných místech. Lidé sice jsou poměrně ignoranti, ale pokud uprostřed náměstí plného lidí začnete řvát, že vás někdo obtěžuje nebo vám chce něco udělat, tak je přeci jen určitá pravděpodobnost, že vás někdo bude bránit. Stejně tak, jako je facebook možností pro úchyla, jak se dostat k různým lidem, je to ale také možnost, jak si proklepnout člověka, se kterým se chcete sejít. Co má na zdi? Kolik má přátel? Jaké tam má fotky? I to vám může dost napovědět. Další pravidlo teda nikdy nechoďte ven s někým, koho znáte den :D Ale to vám snad ani říkat nemusím. (Někomu by to sice prospělo, ale s hloupostí a naivitou některých lidí zkrátka nic nezmůžu). Neházejte ale všechny lidi do stejného pytle, jako to rádi dělají rodiče. Protože potom můžete přijít o spoustu skvělých přátelství. Já jsem za všechny lidi z internetu, které jsem za ta léta poznala, opravdu vděčná. A neměnila bych. Ani za nic.