První koncert roku 2016 nasadil laťku vysoko.

Zatím toho tenhle rok před sebou moc nemám, co se koncertů týče. Ani ne tak proto, že by nepřijel nikdo, na koho bych chtěla jít, ale spíš nepřijede nikdo, za koho jsem ochotná dát tolik peněz. Přijede Ellie Golding, ale tu neposlouchám tolik, abych na ní šla. Přijedou Mumford & Sons to samý. Rihanna mě nezajímá. A Muse? Muse obrečím, ale přežiju na ně nejít. Proč? Protože lístek na druhou tribunu stojí 1290 Kč? Celej večer bych měla závrať za třináctset? Ne, děkuju. Ale ono se určitě něco objeví, jsem si tím jistá. Jdu na Hanse Zimmera. Ale jen možná. Jsem hrozně rozpolcená. Dostala jsem na něj lístek k Vánocům, ale zároveň je možný, že se mi to bude krýt s termínem Sicílie. A já prostě nevím, jestli mám jít radši na koncert nebo jet radši na Sicílii. Jistěže vím, že chci radši na Sicílii, ale asi to dost obrečím, jestli nevyjde obojí. Měli jsme jet už v dubnu a mělo to být okej, ale očividně se vesmír rozhodl, že si skutečně nemám nic plánovat dopředu. Asi nemám dobrou karmu. Asi moc lžu o blbostech, tím to bude. Nicméně můj koncertní rok 2016 začal už v sobotu 16. ledna. A nasadil laťku pořádně vysoko. Šly jsme totiž s nejlepší kamarádkou na Imagine Dragons. To jsou třeba normální ceny. Za 990 na stání. Ne za 1300 sakra! No nic nic. Jsou ty koncerty děsně předražený, až je mi z toho trochu na nic. I kvůli tomu poslední dobou preferuju ty malé koncerty. Vlastně už se mi to ani nechce moc podporovat, jsou to vydřiduši. Třeba na toho Zimmera? Lístky na plochu za 5000? To je fakt moc.

V sobotu jsem ale na jeden takový velký koncert šla. Našlapáno. Hala plná k prasknutí. Imagine Dragons tu vystupovali před pár lety, tehdy tuším někde v Karlíně nebo tak. Možná dokonce ještě v menších prostorách, v nějakém klubu nebo tak. Hrozně lituju toho, že jsem tehdy nešla, protože to musel být teprve zážitek. Nechápejte mě špatně, ta atmosféra obrovské haly je šílená, je opravdu, skutečně neuvěřitelná, ale menší koncerty mají pro mě zkrátka větší kouzlo. Člověk je tak nějak blíž (nejen fyzicky :D), ale je to takové intimnější, osobnější. Nicméně, dostanu se už k tomu koncertu? Nejspíš ne. Ale jestli ano, tak to bude až v celém článku.

---

Šla jsem na Imagine Dragons v podstatě hlavně proto, že na ně chtěla jít moje nejlepší kamarádka. Já jsem se stále nebyla schopná rozhodnout, jestli na ně chci jít nebo ne a když mi napsala, že by teda nakonec šla, tak už nebylo cesty zpět. Koupila lísky a bylo to. Tohle naše rozhodování probíhalo v červenci. Zrovna, když jsme byli s rodičema v Amsterdamu. Čekalo nás tedy 6 měsíců čekání. Je neuvěřitelné, že to už máme za sebou. Ten čas hrozně letí, až to hezké není. Imagine Dragons hráli v O2 Aréně. Pouštět začali v 18:30, tak jsme se shodly na tom, že ideální bude jet tam tak na sedmou. A tak jsme to tak i udělaly. Chyba! Měly jsme jet ještě později. Až asi do čtvrt na devět (to už hrála předkapela) jsme ale stály ve frontě na šatnu. Protože když máte lístky na stání a venku je mínus pět, tak se vám zvakrát nechce tam poskakovat s kabátem, svetrem, čepicí a rukavicema v davu. Z té fronty jsem teda ale myslela, že asi vyrostu, to bylo hrozný. Lidi jsou strašný idioti. Morálka žádná, předbíhali, jak jen mohli, hlavně, aby byli co nejrychleji na ploše! Nám s E. to bylo úplně jedno. Měly jsme lístky na stání, takže u podia bysme stejně nebyly a obě máme radši prostor vzadu než mačkanici vepředu. Z té fronty jsem ale teda málem vyrostla.

Když už jsme se konečně dostaly na plochu, předkapela už hrála. Hrozně jsme se obě těšily na Imagine, tudíž jsme tu předkapelu asi úplně nevnímali, jak by si zasloužili, ale upřímně jsem si je docela užila, myslím, že byli fakt super a asi si je trochu naposlouchám, až si někdy najdu trochu času. Teď zrovna bych se měla učit, když už jsem byla schopná vydržet vzhůru, ale nějak mě chytla psací slina a přes tu nejede vlak. V hale byla ještě moje kamarádka T., která seděla na tribuně a kupodivu se nám podařilo se najít. Nejdřív za pomoci baterek a potom dokonce i když rozsvítili mezi předkapelou a ID. No nic. Imagine konečně s mírným spožděním nastoupili a hala se rozburácela děsivým způsobem. Češi umí dělat bordel. Jen je hrozně vtipné, když si člověk myslí, že lidi řvou u tý předkapely (protože jsme velmi podporující národ) a potom přijde ta kapela, na kterou všichni přišli, a vám dojde, jak jste se mýlili. Já jsem neznala moc písniček, abych pravdu řekla. Já znám fakt hodně dobře tak 5 a potom dalších 5 tak nějak víc a dalších 10 jsem třeba už někdy slyšela. Zahájili hned jednou, kteoru jsem vůbec neznala :D Druhou jsem už slyšela. A třetí jsem konečně znala, tak jsme si trochu zazpívaly konečně s E., která na tom byla se znalostí písniček sice o něco málo líp, než já, ale ne zas o moc. V podstatě mi to ale bylo úplně jedno, já jsem schopná si užít i písničky, u kterých neznám text, protože se mi zkrátka líbí styl tý hudby, tak je jedno, jestli to znám nebo neznám. Samozřejmě si teda člověk užije víc ty, které zná, ale tak, detail.

Dan Reynolds (zpěvák) měl proslov o tom, jak je hrozně rád, že tam jsme, že jsme se nenechali zastrašit tím, co se ve světě děje a že my vyhráváme a teroristi prohrávají. V tu chvíli jsem si říkala, že kdyby tam něco bouchlo, tak by to mohl být docela průser, ale naštěstí se mi podařilo mou paranoiu udržet na uzdě. Potom zazpíval Forever Young, což byl sice silný moment koncertu, ale zároveň tak trochu rozpačitý, protože mi přišlo, že spousta lidí tu písničku ani neznala. Ale tak, detail. Co vlastně hráli? Spoustu věcí. Párkrát udělali to, že zahráli dva refrény nějakých písniček a pak třetí zahráli celou. Hrozně mě mrzelo, že Warriors a Bleeding Out zahráli zrovna jenom ty refrény a celou potom I bet my life celou. Miluju I bet my life, ale Bleeding Out a Warriors mám zkrátka o něco radši. Ale tak byla jsem ráda, že zahráli alespoň ty refrény, jen to bylo takové trochu matoucí. Hlavně když hráli třeba část Amsterdam, kterou moc neznám a uprostřed nahodili jinou, kterou jsem neznala vůbec, tak jsem byla taková zmatená. ALE hráli Demons. Hráli Radioactiv,e kterou jsem si maximálně užila, to byl top večera. Co ještě hráli, hm. I Bet My Life, jak už jsem říkala, Roots, kterou miluju, ale až poté, co jsem jí tam slyšela. Dneska jí sjíždím docela hodně. Hráli It's Time, On Top Of the World, hráli Gold, kterou mám hodně ráda, tak to jsem byla nadšená, bohužel nehráli Monster :/ Dočkala jsem se ale I'm So Sorry, kterou jsem nečekala, že by zahráli. Tu naprosto zbožňuju, je taková úplně jiná, než zbytek, ale já jí prostě žeru, tak tu jsem si snad po Radioactive užila úplně nejvíc. Tiptoe hráli kousek... A abych pravdu řekla, tak už nějak nevím. Ale hráli toho vážně docela hodně.

Rozuzlení? Už jsem byla na lepších koncertech, ale nemůžu říct, že bych si to neužila. Naopak, užila jsem si to fakt hodně. Akorát zezačátku mi přišlo, že to měli trochu blbě nazvučený. Pak se to trochu zlepšilo, nebo jsem si zvykla, to je druhá možnost. Nebyl to ten nejlepší koncert, na kterém jsem kdy byla, ale byl opravdu skvělý a jsem hrozně ráda, že jsme se nakonec rozhodly jít. Přístě rozhodně půjdu znovu. Protože teď je sjíždím ještě víc, než kdy dřív. Nadchli mě a těším se, až se tu zase ukážou. Doufám, že na to dojde brzy. A za podobný peníze.