A lidé se mě stále ptají, proč nechci mít děti.

Zase. Už zase to někde bouchlo. Před týdnem Ankara, před pár dny Istanbul, před pár hodinami Brusel. Jakkoliv se snažím samu sebe přesvědčit o tom, že jsem v bezpečí, že v Praze se nic nestane, věřím tomu stále míň a míň. Protože i kdyby to byla pravda, já se tak zkrátka necítím. Rozhlížím se po metru a ač nechci, v každém druhém člověku vidím teroristu. Zatím jsem nezačala mít panické záchvaty toho typu, že bych i vystupovala z metra, stejně jako po těch útocích v Paříži ale nemůžu s jistotou říct, že to ještě nepřijde. V tomhle ohledu si svou psychikou příliš jistá nejsem. Každopádně mě to děsí. A opět jsem zase jednou seděla s freshem v jídelní části nákupáku a přemýšlela o životě, zatímco jsem si četla o tom, co se stalo, co se děje a co se bude dít. Kamarádka mi v tu chvíli napsala něco ve smyslu, že se pak ještě ve škole diví, že nikdo nechce jet na Erasmus, když nám řeknou, že je ještě volnej Brusel a Paříž. Chtěla jsem jet na erasmus v roce 2017, ale nejsem si úplně jistá, jestli v tu dobu už nebude válka. Ano, jsem ve velmi optimistické náladě, která tak trochu souvisí i s tím, že zítra píšu z latiny a ve chvíli, kdy jsem se snažila učit, se mi hlavou honilo jen a pouze tohle.

---

Vzpomněla jsem si na jednu scénu z posledního dílu Pána prstenů. Elrond v ní říká Aragornovi, že Arwen už dlouho nepřežije zlo, které se šíří Středozemí. A já si nejsem jistá, jestli já dlouho vydržím zlo, které se šíří tímhle světem. Nejspíš do tohohle světa zkrátka nepatřím. Jsem na něj až příliš naivní a příliš věřím v lidskost. Naděje v lidskost ale už měla zřejmě dávno zařvat. V očích mnohých už se tak stalo. Tihle zfanatizovaní magoři vedou svou svatou válku, ve kterou věří, ale která je naprosto zvrácená. Zabíjejí přitom nevinné lidi a očividně je jen tak něco nepřesvědčí o tom, že je to špatné. Salah Abdeslam tvrdí, že se měl před stadionem v Paříži tehdy odpálit, ale nakonec si to rozmyslel. Ale proč vlastně? Proto, že nechtěl zabíjet nebo proto, že nechtěl zemřít? Řekla bych, že spíš to druhé. Čím déle nad vším tím, co se děje, přemýšlím... čím častěji vidím, co všechno se ve světě děje, tím jistější jsem si v některých svých životních rozhodnutích a v některých svých životních přesvědčeních. Jakkoliv je těžké se nadechnout, když na to pomyslím, jsem si téměř jistá tím, že dřív nebo později bude válka. Vlastně už ta válka je, jen ji ještě nepociťujeme tolik. Nebude ale trvat dlouho, než se to posere úplně. Bolí mě z toho srdce, když to píšu, ale jakkoliv nechci zažít válku, jsem si téměř jistá tím, že tomu neuniknu.

Rozhodnutí, ve kterém se stále více a více utvrzuji, je to, že nechci mít děti. Nemám k dětem takový vztah, jaký se u žen očekává, to zaprvé, ale o tom už jsem mluvila několikrát. Vlastní děti bych jistě ráda měla a když něco rupne, tak si ho nenechám vzít. Nerada říkám tyhle věci s tím, že se to nikdy nezmění, protože je dost možné, že se to samozřejmě změní. Dneska jsem se ale utvrdila v tom názoru, že nechci přivést své děti do světa, který teď vzniká. Nechci přivést na svět další generaci jen proto, aby trpěli tak, jako generace, co zažila první a druhou světovou. Nejsem ještě ve věku, kdy by lidé plánovali mít děti a i v době, kdy jsem s dětmi ještě počítala jako s nutným vývojem mého života, jsem je plánovala nejdřív za pět, šest let od teď. A za pět, šest let? Už taky možná budu mrtvá, protože vypukne válka. Ale pokud se bude svět vyvíjet i nadále tím směrem, kterým se vyvíjí, teror, válka a smrt jsou nevyhnutelnou budoucností. A takovou budoucnost já pro svoje potenciální děti nechci. Nepřivedu děti do světa plného nenávisti, zloby a neštěstí. Mám je přivést do světa, ve kterém budou akorát trpět tím, jak jsme si my lidé zničili svět? To raději umřu úplně sama a budu sežraná svýma kočkama, než abych přivedla své děti do utrpení. Nevím, zní mi to hrozně sobecky, i když to sobecky nemyslím... než aby žili ve válce, ať raději nežijí vůbec. Zní to strašně. A já nechtěla, aby to tak vyznělo, ale zkrátka to tak cítím. Nemůžu si pomoct. Až se mě zase někdo zeptá, proč nechci děti... má to hodně důvodů. A jedním z nich je i to, že je nechci přivést do tohohle zvráceného světa.