I could die a happy man I'm sure.
Minulý týden jsem strávila s rodiči v Rakousku na horách. A během toho jsem se dozvěděla pár věcí, které opět otřásly mým vnímáním reality. To je taky trochu důvod, proč píšu až dneska, na blog nějak nebyla nálada. Spadla jsem z růžového mráčku už hodně dávno, vlastně to byly v lednu tři roky, kdy jsem konečně dospěla a uvědomila jsem si, že život zkrátka není fér. O tom ale mluvit nechci, protože se mě to vlastně přímo netýká, i když je mi z toho i tak docela na nic. Je to zkrátka děsivé. Nutí mě to přemýšlet o různých věcech, o životě, smrti, o zdraví, o tom, jestli bych neměla svůj život změnit. Pokaždé dospěju k závěru, že měla, samozřejmě. Jenomže to není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Tohle ale nemá být článek o životě, ani o realitě, ani o smrti. Tenhle článek má být o něčem jiném. Má být o zážitku z minulého týdne, kdy jsem po velmi krátké době zavítala na další koncert. Jenomže právě vzpomínka na něj, a především na některé konkrétní písničky daného interpreta, mě donutily k úvodu, který jsem napsala. Teď už ale k jádru pudla. Minulou sobotu jsem psala článek krátce před tím, než jsem odcházela na koncert irské skupiny Kodaline. A neodcházela jsem zrovna v nejlepší náladě. Jak to všechno nakonec dopadlo, se dozvíte v celém článku.
Na koncert jsem šla nakonec akorát s Jaromírem. Druhý lístek se nepodařilo udat. Jak jsem později zjistila, měla jsem na fejsbůček hodit status, protože jsem po koncertě zjistila, že bylo pár lidí, kteří by možná šli, pokud by neměli něco jiného, já se ale bohužel ptala na špatných místech. Výčitky jsem z toho ale neměla, nešlo o můj lístek a nešlo o nic, co nemohla majitelka lístku ovlivnit. Měla jsem její lístek v kabelce, ale už když jsem byla na cestě na koncert mi psala Sára, že to nakonec nestihne. Takže to bylo v kopru. Na koncert jsem vyrážila až ve chvíli, kdy už se do klubu pouštělo, protože Jaromír končil v práci až v sedm. V sedm sice už začínala hrát předkapela, ale nebyli jsme zdaleka sami, kdo se rozhodl jít až na hlavní kapelu s tím, že holt o kousek koncertu přijdou. Před klubem byla pořád ještě fronta. Nebo možná už zase, těžko říct. Asi se to tam zrovna nějak nakumulovalo. Dorazili jsme dovnitř asi v půl osmé večer, to už předkapela v podstatě končila, ale nevadilo mi to. Trošku mě mrzelo, že jsem je vlastně pořádně neslyšela, protože ten kousek, co jsme zaslechli od šatny, zněl vážně dobře, ale nebrala jsem to jako konec světa.
Když jsem čekala frontu na záchod, zahlédla jsem Jana Nedvěda. Nešla jsem ale za ním, na to jsem moc velký asociál. Kdo je Jan Nedvěd, ptáte se? Je to začínající hudebník, se kterým jsem se "seznámila" na internetu. Prohodili jsme pár zpráv na facebooku v komentářích, nic víc. Ale zpívá skvěle. Nazpíval právě cover High Hopes, kde je vážně skvělý [doporučuju poslechnout si] a věděla jsem, že tam má být, jinak bych ho nepoznala. V podstatě je to ale jen můj osobní soukromý zážitek, který nikoho nezajímá, protože ho téměř nikdo nezná, zatím. No nic. S Jaromírem jsme si koupili nějaké pití, respektive já jsem mu koupila pití, protože neměl prachy :D a šli jsme si stoupnout nějak, abychom alespoň něco viděli. Což se nám tedy i povedlo, ale přišli jsme moc pozdě na to, abychom měli šanci se dostat někam blíž. Trochu mě to mrzelo, že nejsem v tom pravém "kotli", ale vlastně nijak zvlášť. Na podium jsme viděli a to nám stačilo. Nebyli jsme tam proto, abychom se na ně koukali, ale proto, abychom si je poslechli. Tedy alespoň já. Ne, že bych si nemyslela, že obzvláště někteří členové kapeli jsou docela pěkným objektem pro potěchu oka.... Ale zpět ke koncertu. Začali opravdu těsně kolem osmé hodiny a samozřejmě se rozeřval celý Lucerna Music Bar. Češi totiž umí udělat docela velkej randál, i když je jich málo. Lucerna Music Bar není nijak převratně velký prostor, ale hukot to byl slušný.
Opět jsem se propadla do toho krásného stavu, kdy jen stojím, zbožně hledím a poslouchám hudbu, kterou miluju. Ale pod tím "jen stojím" si představte tedy spíš něco takového. Jsem v tomhle trochu jak Jennifer Lawrence. I když na tomhle koncertě ani ne, protože to není taková ta hudba, na kterou by se dalo tolik kravnout. To se člověk spíš jen tak pohupuje a zpívá si, pokud zrovna zná slova, nebo mu není trapné, že je nezná. Znala jsem tedy skoro všechny písničky, ne všechny, ale skoro. Neříkám, že slovo od slova, to ani náhodou, ale už jsem je slyšela, některé častěji, některé míň často, hodně jich pochází z alba In a Perfect World. Z toho, co dokážu říct z hlavy, tak hráli One Day, Love Like This, kterou hrozně miluju, takže z toho jsem byla naprosto nadšená, potom asi v půlce koncertu hráli High Hopes, samozřejmě, to je asi jejich nejznámější píseň aktuálně. Možná spolu s All I Want. Hráli i Brand New Day, Way Back When, když nad tím tak uvažuju, tak zatím jsem vyjmenovala prvních pět z toho alba, jestli oni nehráli všechny nakonec. To asi ne. After The Fall nehráli. Ano, už jsem si našla seznam písní z tohohle alba, jinak bych to dohromady nedala. Hráli ale Big Bad World, hráli i Talk a hráli i Way Back When. Kromě tedy tohohle alba, tak zahráli ještě i další. Třeba Perfect World anebo Love Will Set You Free. Vytáhli zkrátka docela hodně písní, které jsem znala, vážně jenom pár, které jsem nikdy neslyšela, za což jsem byla ráda. Nechali se tedy dlouho přemlouvat, když poprvé odešli, ale nakonec se vrátili. A zahráli jako přídavek All I Want, což jsem se tedy málem rozbrečela štěstí, protože tu miluju. A stejně jako u High Hopes, i u All I Want nás nechal zpívat samotné jednu část a z toho mi vždycky běhá mráz po zádech, jak všichni zpívají společně, to je vždycky ta nejlepší atmosféra. A pro ně to musí být úžasný pocit, že někde v celkem malém klubu v Praze lidé zpívají jejich písně.
Už před nějakou dobou jsem se zamilovala do irského přízvuku. To je tak hrozně super přízvuk, miluju ho. Já tedy miluju angličtinu obecně, ale na Irčouny začínám být docela vysazená. Steve (zpěvák) hrozně často třeba uprostřed písničky prohlásil: "Prague" a celej klub začal ječet. To bylo hrozně vtipné. Akorát, když to udělal už asi po osmé, tak to trochu přestávalo být vtipné... :D Koncert byl ale celkově vážně skvělý, jejich hudba je tak hrozně uklidňující. Je to úplně něco jiného, než třeba Our Last Night, ale miluju je skoro úplně stejně. OLN je srdcovka nejvyššího kalibru a moje nejoblíbenější kapela, ale tohle je naprosto jiný styl a nedá se to zkrátka úplně srovnávat. Byla jsem po tom koncertě nabitá takovou pozitivní a poklidnou energií. Jakoby ze mě spadly všechny starosti a všechny problémy a to bylo zkrátka skvělé. Musím tedy ale říct, že ani na tomto koncertě jsem se nevyhnula srážce s blbcem. Za námi stáli opět lidé, kteří si přišli pokecat a ne na koncert. Já vážně nevím, proč ti lidi na ty koncerty chodí. Proč vyhazují peníze za koncerty, když to potom prokecají? Když se začal ten týpek už asi po milionté nahlas smát zrovna při All I Want, tak jsem myslela, že ho vážně zaškrtím. Ale opravdu to ve mně vyvolalo hroznou chuť ho praštit, až mě docela vyděsilo, jak blízko jsem k tomu měla... :D Dement. Ono je ale vždycky lepší se nerozčilovat. Takže jsem se zhluboka nadehla a vydechla a nechala jsem to být. Hned poté, co jsem po něm hodila hodně vražednej pohled. Hooooodně vražednej si myslím. Potom už se totiž nesmál. Nevím, jestli proto, že si uvědomil, že se chová jako kretén, nebo jenom proto, že přestali řešit vtipný věci.
Zjistila jsem tedy, že je úplně jedno, jestli stojíte v první řadě, nebo skoro poslední. Stejně se občas najdou idioti, kteří vám budou kazit náladu. Důležité ale je, si ji zkazit nenechat. Což se mi tentokrát naštěstí povedlo i přes ty všechny peripetie ohledně lístků a toho, že jsem nakonec šla s někým úplně jiným, než jsem měla být. Byla jsem na Kodaline a bylo to skvělé. Bylo mi jedno, že zpěvákovi to sem tam ujelo. A bylo mi jedno, že jsem úplně vzadu. Užila jsem si to a to bylo to hlavní. Možná jsem tam trochu cítila tu hořkost toho všeho, co se snažilo mi to otrávit, ale ukočírovala jsem to... a úspěšně ignorovala. Jediné co mi trochu kazilo náladu po tom koncertu byl fakt, že nejezdilo metro a musela jsem jet domů náhradní dopravou. A taky trochu to, že mě z kouře v klubu rozbolela hlava. Koncert byl ale skvělý a hrozně se těším, až přijedou znovu. Já tam každopádně budu, až na to dojde.
Komentáře
Okomentovat