O bolavé noze, hodinkách z Číny a všeobecném znechucení.

Poslední dny vždycky začnu psát nějaký článek a přestanu po pár odstavcích. Vlastně ani nevím proč, ale zkrátka to tak je. Asi je to trochu tím, jaký život aktuálně vedu. Jaký, ptáte se? Hektický. A ne, nepředstavujte si žádné divoké večírky, pařby do noci, sex, drogy a rock'n'roll. Se začátkem letního semestr se mi změnil rozvrh, a to tak, že je ještě debilnější, než byl v zimním semestru. V podstatě je tak idiotský, že jsem buď ve škole a nebo letím do práce, případně zatahuju školu, abych mohla do práce. Takhle nějak aktuálně vypadá rozvržení mého času. Když potom po dni, který začne tím, že vstávám v sedm, abych v osm odcházela z domu, celý den sedím někde v lavici nebo za počítačem (případně obojí) a dorazím domů v osm, poslední, na co mám pomyšlení, je zase si sednout k počítači a psát články. V podstatě mám pomyšlení akorát na to, že si chci lehnout a koukat se na stupidní seriály, protože to je to jediné, co můj mozek po takovém dni dokáže akceptovat. Přesto se mnohdy hecnu natolik, že ano, jsem u toho počítače, ale když začnu psát článek... najednou se mi přestane chtít a většinou jen tak bloumám kolem. Sem tam zaskočím k někomu z vás si něco přečíst, ale jen do té míry, kdy u toho můžu ležet a tudíž nic nepíšu. Zároveň nám na každý týden vždycky navalí miliony úkolů, takže i když nechci nic dělat, tak mnohdy musím. Před chvílí jsem zrovna dodělala úkol na latinu a vůbec to nechytám. Budu si na to muset do příštího týdne nějak sednout a trochu se nad tím zamyslet dýl, než půl hodiny při tvoření úkolu.

V poslední době jsem ale opět v té náladě, kdy jsem děsně demotivovaná dělat cokoliv. Škola mě nebaví, práce mě nebaví a už ani blog mě nebaví. Baví mě, ale jen občas. Na psaní nemám čas, na kreslení taky ne, klavíru se sotva dotknu a kdy jsem byla naposledy fotit si ani nepamatuju. Pořád si říkám, že musím něco dělat, že musím vstát z té postele a jít zkrátka něco tvořit, ale potom zase upadnu do nějakého podivného útlumu a nechce se mi nic. A i když už se přinutím dělat některou ze svých oblíbených aktivit, dojde mi, že mě to vlastně pořádně ani nebaví, protože jsem zkrátka hrozně vyčerpaná. Začínám se střetávat s realitou a nelíbí se mi to. Chtěla jsem být v té bublině ještě nějakou dobu, ale bohužel pomalu praská a já si uvědomuju, že i za předpokladu, že vystuduju filozofickou fakultu a budu mít ten titul, ať už bc. nebo mgr. (spíš jen bc.), tak ze mě stejně nic nebude. Co s tím potom budu dělat? Bakalář filologie... Na co takový titul je? Možná, že se to vyjímá u jména, když člověk ten titul má, ale jaké mají uplatnění italianisti a nederlandisti? Ano, někdo možná potřebuje ve firmách pár lidí, kteří mluví těmahle jazykama, ale kdo mi dá jistotu, že to budu zrovna já? Nikdo. Zase mě přepadá taková ta nálada, kdy mám hroznou touhu se na všehno vykašlat a někam prostě odjet.

---

Poslední týden mě začala z nějakého důvodu bolet noha. Vůbec jsem to nepochopila, ale ve čtvrtek s tím musím na chirurgii, nebo už nevím, co s tím. To už tady dlouho nebylo, naposledy v roce 2014 při přijímacích zkouškách na Fildu, jak příhodné. Událo se toho za posledních pár týdnů strašně moc a zároveň nic. Koupila jsem si hodinky z Číny za 2 dollary a naprosto je zbožňuju. Zjistila jsem, že naprosto nechápu tu posedlost značkama oděvů. Ano, sama mám Conversky, ale v podstatě už i ty pro mě přestávají dávat smysl. Proč mít boty za 2000, když můžu mít úplně ty stejné boty za dvě kilča z tržnice? Navíc se rozpadnou úplně stejně rychle. Raději si nakoupím patnáctery hodinky každé za 2 dollary, než abych si koupila jedny drahé za 4 litry. To aby se člověk pořád bál, že je někde roztřískne. Když roztřísknete hodinky za 50 Kč, tak vám to možná líto je kvůli nějakýmu sentimentálnímu vztahu k nim, ale rozhodně ne kvůli penězům. Já vím, já vím, nejspíš konec světa, když ztrácím víru v důležitost svých conversek...

Plánujem teď s kamarádkou road-trip do Německa. Doma jsem to radši ještě neříkala, nejsem si úplně jistá, jak se k tomu postaví. V podstatě je mi to ale celkem jedno, stejně pojedu. S tou samou holčinou jsme byly minulou sobotu u Lomu Amerika, kam skočil jeden učitel z našeho gymplu a našli tam dole taky známýho téhle kámošky... Takže troška melancholie, ale byl to hrozně super den. Prostě jsme se prošly kolem, bylo nádherně, pak jsme sjely do obce Karlštejn, kde jsme se neobědvaly, parádně jsme se přežraly, a potom jsme ještě kvůli mé blbosti málem dostaly pokutu. Nechala jsem totiž peněženku v autě a Agáta neměla dost peněz na ten oběd, takže letěla pro auto a vjela do pěší zóny. Zaplatila jsem oběd a když jsme vyjížděly z té pěší zóny, tak zrovna jeli policajti. Samozřejmě, že nás zastavili. My jsme ale byly s Agátou domluvené, že když tam budou policajti, musim hrát, že je mi blbě.

A tak jsem byla za hééérečku, protože jsem nasadila asi nejvíc mučednickej výrat, kterej jsem zmákla a Agáta milým chlupatým řekla, že jen jela pro mně, protože se mi udělalo hrozně blbě. A oni tak na mě koukali a jen: "Ahá, tak to je jasný, to jo, to je v pořádku." Jakmile popojeli natolik, že už nás neviděli, chytli jsme s Agátou nehorázný záchvat smíchu obě dvě. Byl to konečně zase jeden z těch dní, kdy jsem si připadala aspoň trochu naživu. V sobotu chcem jet zase někam. Tak trochu doufám, že se z toho stane nějaká jakš takš tradice. Je jasné, že ani jedna z nás nebude mít čas přesně každou sobotu, ale jen prostě sem tam, to by bylo super. A teda o Velikonocích chceme hecnout to Německo, jako trénink na velký trip po Skotsku, který máme v plánu v druhé půlce září 2016. Upřímně si nejsem moc jistá, nakolik si myslím, že do Skotska skutečně odjedem, ale chtěla bych. Hodně bych chtěla. A možná, že bych se pak už ani nemusela vrátit. Najít si tam práci a prostě se na všechno vysrat a zůstat tam. Zní to lákavě. Za aktuální nálady tak nějak až moc lákavě, abych pravdu řekla. Myslím, že na to, že je skoro tři čtvrtě na jednu ráno, až moc přemýšlím. Zítra mám hned dopoledne latinu a domů přijdu nejspíš kolem deváté, takže se mi nechce jít spát, protože volný čas zítra žádný mít nebudu, ale na druhou stranu už se mi docela klíží oči. Divím se, že jsem ten článek vůbec dopsala. Poslední dobou mám hrozný problém s dokončováním čehokoliv.