Hudební koutek, aneb jaké písně v poslední době sjíždím vol. 2

Poslední dobou nějak nejsem schopná psát články tak často jako dřív. Na konci 2015 jsem měla takové docela dobré období, hlavně potom v tom prosinci, listopadu 2015, ale po novém roce ta aktivita zase trochu klesla. Ani sama nevím proč, nejspíš jsem unavená z toho, kolik toho mám ve škole, v práci a tak vůbec. Přijdu domů večer, bolí mě hlava nebo jsem utahaná nebo mě bolí záda, nebo se musím učit... a na blogy nějak nezbývá tolik času. A když už nějaký je, obracím se k těm fanouškovským, které mám. Opět se ale sešlo několik písniček, které nejsem schopná přestat poslouchat neustále dokola. A tak jsem se rozhodla, že by možná mohl být ten správný čas ze článku z hudebního koutku. Brzy bych chtěla taky napsat další článek do série filmů, které stojí za to vidět. Nemám ale zrovna dvakrát náladu psát takové ty moje typické výžblepty ze života, asi i proto, že jsem jima příliš znechucená na to, abych to zechucení posílala ještě dál.

Phillip Phillips - Home:

Phillip Phillips je kluk, kterej před pár lety vyhrál Americkýho idola. Přesto jsem ho ale vůbec neznala, narazila jsem na něj hroznou náhodou. Občas totiž mám takovou náladu, kdy si vždycky najdu na youtube že nejlepší konkurzy do talentových soutěží a jedu v kuse třeba tři hodiny. Tuhle náladu jsem měla asi před dvěma týdny o víkendu, kdy jsem měla dělat prezentaci na nizozemskou literaturu a samozřejmě jsem ji nedělala. A právě tímto způsobem jsem narazila na Phillipa Phillipse, který mě zaujal, tak jsem si ho trochu proklepla a narazila jsem na tuhle písničku. Home je jedna ze tří, které jsem si od něj oblíbila, ale právě tahle je tou nejoblíbenější a tou, se kterou už dva týdny každé ráno vstávám. Proč se mi ta píseň tak líbí? Ono to jde dost těžko vysvětlit, já se u písní vždycky řídím tím, jak na mě působí a jaké emoce ve mně vyvolávají a tyhle emoce se špatně popisují, ale jak jsem tuhle píseň slyšela poprvé, věděla jsem, že ji musím slyšet ještě znovu. A to mnohokrát. Může za to Phillipův hlas, může za to i ten text, může za to hudba jako taková, kombinace všech tří věcí, přestože ten text není nijak dlouhý a opakuje se. Stejně jako hordu dalších lidí si mě ale touhle písní získal.

---

Tom Rosenthal - It's Ok:

Vtipná je cesta k téhle písničce. Podobně jako Welcome Home of Radial Face, o které jsem kdysi psala článek do série mých oblíbených písní, i tuhle písničku jsem objevila díky reklamě. Welcome Home hrají v reklamě na Nikon. Tuhle hrají v reklamě na... nějakou slovenskou minerálku, už ani nevím na co. Hraje tam asi tak deset vteřin, možná o něco víc, ale i to stačilo na to, aby mě to donutilo se pokusit zjistit, co to je za píseň. Byla mi totiž i povědomá, nejen, že mě zaujala. Netuším, odkud tuhle písničku znám, možná, že mi byla povědomá jen proto, že jsem ji slyšela v té reklamě už před tím, těžko říct. Každopádně jsem si ji zamilovala na první poslech a od chvíle, co jsem ji před pár dny objevila, jsem jí slyšela už asi sto milionkrát. Poslední dobou jsem taková přecitlivělá a sentimentální, proto je v tomhle článku tolik písniček o lásce :D Ach můj bože, já už vím kde. Teď jsem si tu písničku vygooglila a došlo mi to. Byl využitý v traileru na film Anesthesia s Kristen Stewart. Teď si ji úplně vybavuji. Vidíte, tehdy jsem netušila, co to je za píseň, ale hrozně se mi líbila, teď jsem k ní dorazila přes reklamu na minerálku :D To je moc. Každopádně je to hrozně procítěná píseň, miluju hlas Toma Rosenthala a i ten text se mě určitým způsobem dotýká. Tahle píseň se mi dostala pod kůži, jak se říká.

Amber Run - I Found:

I Found od hudební skupiny Amber Run znám už hodně dlouho, před pár dny jsem ji ale znovu objevila úplnou náhodou, když jsem poslouchala It's Ok a ona tam na mě vyskočila. Říkala jsem si, že je mi to nějaké povědomé a tak jsem na ní klikla. A hle, vzpomněla jsem si, že mi jí posílala Žaneta možná už i před několika měsíci, jenomže jsem si na ní dlouho nevzpomněla. Tahle píseň je z mého pohledu naprosto nádherná. Svým způsobem smutná, ale zároveň taková jemná, něčím okouzlující a hlavně něčím taková... že se s tím člověk zkrátka může i ztotožnit, když se zaposlouchá do toho textu. "I found love where it wasn't supposed to be, right in front of me." Komu se to někdy nestalo, že. I když to pak většinou nedopadá zrovna nejlíp. Klip k téhle písničce je taky hodně zajímavý a kdybyste měli čas, tak se určitě koukněte. Ten text se tedy taky hodně opakuje, ale pro mě tahle píseň zkrátka funguje a když si ji pustím, tak mě tak nějak pohladí po duši i po srdci, přestože to není nijak extrémně veselá píseň. Pro mě je ale zkrátka dokonalá. Alespoň v tomhle momentě, dneska jsem ji slyšela už asi desetkrát.

The Lumineers - Ophelia:

Zrovna jsem si minulý pátek přinesla domů lístek na koncert The Lumineers. Přijedou sem v listopadu a neskutečně moc se na ně těším. Jen je to hrozně daleko, nerada takhle plánuju, ale zároveň jsem nechtěla, aby mi je vyprodali a já o ně přišla. Taky mám teda objednaný lístek na The Neighbourhood, jo jo, zase se mi to s těmi koncerty rozjíždí. No nic. Každopádně Ophelia patří k mým nejoblíbenějším písním od Lumíků (jak jim říkám), a v poslední době jí zkrátka jedu furt dokola v podstatě kdykoliv, když jsem na počítači a řeknu si, že bych si mohla pustit nějakou hudbu. Tahle písnička je hrozně roztomilá, působí tak na mě a zamilovala jsem se do ní na první poslech. Co se v té písničce vlastně zpívá? Nic moc, je to písnička, ve které se zpívá o tom, jak někdo miluje dívku jménem Ofélie a tím to hasne, ale já si nemůžu pomoct, v mém srdci má tahle píseň svoje zvláštní místo. Ani ne v tomhle případě tak moc kvůli smyslu textu nebo tak, ale zkrátka celkově tím provedením, tou hudbou samotnou, např. ten klavír tam úplně zbožňuju. No a pak samozřejmě hlas zpěváka Wesleyho Schultze.

Simon & Garfunkel - The Sound of Silence:

Ani nedokážu určit, kdy jsem tuhle píseň slyšela úplně poprvé. Nejspíš jsem byla ještě u mámy v břiše. Moji rodiče poslouchali a stále poslouchají Simona a Garfunkela poměrně hodně. Nevím, jestli je to tím, že mi je pouštěli v prenatálním stavu, ale já je miluju, co si pamatuju. A čím jsem starší, tím je miluji víc. Vtipné je, že jsem zatím psala v těhle hudebních koutcích o 10 písních a ani jediná nespadá do toho, co obvykle poslouchám. Možná, že bych pomalu měla pozměnit to, co definuju jako to, co "obvykle poslouchám". No nic. Každopádně The Sound of Silence je moje naprosto nejoblíbenější píseň od tohoto známého dua, které rozhodně významně oblivnilo historii hudební scény. Přijde mi, že Simona a Garfunkela prostě musí znát každý. Ale asi je to tím, že patří k věcem, na jejichž poslouchání jsem vyrostla no. Poslední dobou tuhle písničku poslouchám hodně často, miluju ty jejich hlasy, hlavně Garunkelův a působí to tak hrozně poklidně, když ji slyším, najednou se mi úplně změní nálada a já si jen užívám to, co slyším.

Tak a tím bych dnes tento hudební koutek ukončila. Znali jste některou z těch písní? Líbí se vám některá z nich? Inspirovala jsem vás některou z nich? Budu ráda za jakoukoliv odezvu a uvidíme se tu zase někdy příště, jak s tímto druhem článku, tak snad i s nějakým jiným. Mám jich teď na mysli hned několik, tak uvidíme, co z toho bude. Já už jdu spát, jsem vyřízená a ráno vstávám brzy, abych se ještě koukla na latinu. Tak dobrou s kobrou.