No longer 21.

Tak a je to tady. Už mi není jednadvacet. Přibližně v tuhle hodinu jsem se před 22 lety narodila v jedné nejmenované pražské nemocnici. Byla jsem růžový uzlíček, tehdy považovaný za velký, v dnešní době, kdy mají mimina běžně 4,5 kila tak nějak normální. Měla jsem tuším asi 3,5 a měřila jsem 51 cm. Takže buclík. To mi zůstalo. Líbilo se mi, když mi bylo 21. 21 je takové pěkné číslo. Liché, součet je 3... a pořád jsem si nepřipadala tak stará, protože v Americe a ve spoustě jiných státech jsem v podstatě teprve dospěla. Dvaadvacet. Co to je vůbec za číslo. Nemám ráda sudá čísla, dvojky úplně nenávidím, ještě dvě, dvojka je ďáblovo číslo, prej... :D a já tam mám teď dokonce dvě. V součtu je o čtyři... a čtyřku sice nemám tak nerada jako jiná sudá čísla, ale bože, nesnáším ten pocit, že je mi 22, fakt ne. Paradoxně ani ne proto, že je mi 22 a je spousta věcí, které ještě nemám za sebou a přitom už jsem docela stará :D Naopak, docela se těším, až mi bude 23, protože to je mnohem hezčí číslo :D Nevím, asi jsem zkrátka jen magor. Ale už nějak nemám potřebu to slavit. Slavit by se měly každé narozeniny, přeci jen, dožít se dalšího roku v dnešní hektické době, to je úspěch. Ale to, že člověk žije, by měl slavit každý den, proč nutně jen jednou v roce?

Asi si budu hodně dlouho zvykat, než se naučím odpovídat, že je mi dvaadvacet. Stejně jako každý rok. V podstatě si budu zvykat celých 12 měsíců, než se to zase změní. Přijde mi ale, že jsem se myslí zasekla někde v sedmnácti, osmnácti a dál už jsem se neposunula. V době, kdy spousta mých spolužáků prožívá hrozně vážně vztahy, společné bydlení a plánování společného života, zaměstnání a vážnosti studia, já pořád nevím, co se svým životem udělám, až dostuduju, jestli vůbec dostuduju. A zjišťuju, že to možná nebudu vědět nikdy. Začala jsem dost uvažovat o tom, že až v těch posranejch 24 letech konečně dodělám bakaláře (ano, inteligentně jsem prosrala rok na VŠE, abych si následně přidala druhej obor k druhýmu ročníku, takže musím dělat bakaláře 4 roky, a ne jenom 3), tak se seberu a jestli ještě bude ten program existovat, tak zkusím štěstí a odjedu na rok na pracovní vízum na Novej Zéland nebo do Kanady. Představa, že pokračuju v magistru mě upřímně děsí a aktuálně dost odpuzuje. Možná ale toho budu později litovat. Na magisterský studium se ale klidně můžu přihlásit znovu, až se vrátím. Myslím si ale, že nedokážu přijít na to, co od života chci, dokud se nedokopu k tomu udělat nějakej takovejhle radikální krok a skočit do neznáma. Nejsem si ale jistá, jestli jsem povaha, která je schopná něco takovýho udělat. Upnula jsem se na to ale natolik, že si myslím, že na to opravdu možná dojde, pokud by mě vzali.

Takže asi tak. To jsou hlavní myšlenky, který se mi honí hlavou v půl čtvrtý ráno, když uvažuju nad tím, že už mi není jednadvacet, ale dvaadvacet. Ve skutečnosti je teda ale lehce po půlnoci a co se mi v půl čtvrtý honí hlavou doopravdu teda opravdu netuším. Jak ale znám svoje sny, tak určitě nějaký děsný sračky, omlouvám se za ten výraz. Dneska jdeme s Emily na Majáles, na což se těším, ale i trochu netěším. Ale spíš těším, jen jsem taková líná a rozlámaná a nervozní před tou cestou, která mě čeká v sobotu. Odlítám totiž na Sicílii, o čemž vás bude informovat jiný článek, takže to nebudu úplně rozpitvávat. Ve 22 letech se stále nehorázně bojím pavouků, výšek, létání a motýlů. Ano, motýlů. A obecně dost jakýhokoliv hmyzu. V mém budoucím bydlišti rozhodně nebude chybět biolit :D