O tom, jak bych chtěla, aby vypadalo letošní léto.

Po loňském létě, kdy jsem zažila jedno z nejhorších období v životě, jsem se tak nějak upnula na léto 2016. Možná až moc. Neopustil mě ale strach z toho, že se zase něco kardinálně posere, stejně jako vloni. Vloni jsem měla mít to nejlepší léto v životě. Měla jsem být 2 týdny v Nizozemsku, potom dva týdny v Římě, týden v Brně a zbytek času se flákat nebo v práci. Místo toho jsem sice strávila 2 týdny v Amsterdamu, ale to proto, že můj táta ležel v tamní nemocnici v umělém spánku a nikdo nevěděl, co a jak. Potom jsem se vrátila a moje mamka musela zpátky, zařizovat převoz do Prahy a já musela chodit do práce. Přičemž jsem další týden odjela sama do Říma, bez toho, abych stihla jít za tátou a rozloučit se s ním. Věděla jsem tehdy, že bude nejspíš v pořádku, ale logické uvažování v té době zkrátka nefungovalo. Bála jsem se, že se něco stane a že já tu nebudu, když se to stane. Bála jsem se toho, že jsem ho možná v tom Amsterdamu s hadicema všude možně na jednotce intenzivní péče viděla naposledy, i když jsem v koutku mozku věděla, že to tak není, že teď už to bude jen lepší. Už byl v Praze v nemocnici, probuzený a dělal pokroky. A teď tu sedí vedle mě, jakoby se ani nic nestalo. Ale když jsem odcházela od mamky tehdy na tom letišti, rozbrečela jsem se jako malé dítě a měla jsem sto chutí se otočit a vrátit se zpátky. Myslela jsem, že to nezvládnu. A jakkoliv byly moje dny v Římě krásné, pořád tam byl takový ten nádech toho, že nejsem doma, i když bych měla být. Že tam nejsem, abych podržela mámu, když mě nejvíc potřebovala. Nikdy jsem se necítila tak bezmocná, jako tehdy v tom Amsterdamu. Když jsem tehdy stála na křižovatce v Římě a hledala, kde to kurva vlastně bydlím, zatímco už padala tma a bolela mě ruka z toho loďáku, co jsem měla s sebou, přála jsem si být doma asi nejvíc za celý svůj život. Nikdy jsem nechtěla být doma tak moc, jako v ten konkrétní den. A to jsem byla v Římě. To už o něčem vypovídá, když chce někdo pryč z Říma. Pamatuju si, jak jsem brečela štěstím, když jsem poprvé slyšela mluvit tátu na skypu. Bylo to asi poprvé, kdy jsem brečela štěstím. V tomto podivném melancholickém duchu se pak nesl i zbytek mého léta. A můj táta dokonce začal mluvit o tom, že do Holandska ještě někdy musí jet.

---

Ale po této zkušenosti jsem sama sobě slíbila, že to další léto bude jiné, lepší. Tak trochu jsem si slíbila, že tohle léto se ponese v takovém duchu, jakoby to bylo moje poslední léto. Protože nikdy nevíte, kdy bude vaše poslední léto. Klidně vás může zítra srazit autobus, život je nepředvídatelný. Zítra mě čeká poslední zkouška a moje léto začíná hned, jak vykročím z té školy. Upřímně doufám, že tu zkoušku zvládnu, protože jinak bych se asi zbláznila, muset to opakovat v září. No nevadí. To, že mi začne flákací režim mi tak trochu kazí fakt, že ve čtvrtek a v pátek musím jít do práce, ale co se dá dělat. S tím tak nějak přes to léto počítám. To mi náladu nekazí. Jen holt musím počkat s plnohodnotným spánkem až na víkend, co se dá dělat. O těhle prázdninách toho chci stihnout vážně hodně, ale rozhodla jsem se nehroutit v případě, že to všechno nevyjde. Nemám ráda plánovat něco příliš dopředu, protože se pak moc dlouho bojím, že to nevyjde a tak některé věci na mém seznamu pro Léto 2016 ještě nejsou jisté a možná ani do poslední chvíle nebudou.

Co všechno chci tohle léto zvládnout?

1. - cestovat
2. - odpočinout si
3. - číst
4. - psát
5. - koukat na filmy
6. - vychutnávat život
7. - sportovat

Vezmu to stručně, aby to vůbec někdo četl. Co se cestování týče, v tom mám jasno jen tak napůl. Vím určitě, že od 12. do 17. července budu v Londýně, pokud se něco kardinálně neposere, jak už jsem říkala. Do té doby je několik věcí, které možná stihnu, ale možná taky ne. První z nich je návštěva mé kamarádky z Turecka, která se aktuálně nachází v Maďarsku a potkala jsem ji v Římě. Ano, je to trošku složité, já vím. Ale zatím to vypadá, že se tak nějak míjíme a nejspíš se nám to ani nepodaří zorganizovat. Komunikace tak trochu vázne a tak s touhle částí prázdnin příliš nepočítám. 3.-5. července je potom také Rock for People, na který sice nemám lístky stále ještě, ale je tu určitá pravděpodobnost, že bych mohla jet 4. večer a 5. se vrátit, kdy hrají The Offspring a Our Last Night, kromě dalších. I tahle část práznin je ale v dosti nejasném stavu a je to v podstatě jedno, klidně se rozhodnu až v ten den. 4. ale opět musím být v práci a tudíž je to tak trochu složité. A proto ani s tímhle plánem úplně nepočítám, že se zrealizuje. Také bych ráda během léta skočila padákem. Ovšem i tato varianta trávení času závisí na jistých okolnostech. A to především na tom, jestli jsem schopná se neposrat nebo nejsem schopná se neposrat. Uvidíme. Po červencovém Londýně mám potom v plánu jet samozřejmě na týden do Brna za magorama, stejně jako každý rok. Letos už počtvrté. A zbylé věci jsou opět v řešení. 16. srpna mám ale jisté, že budu na koncertě, stejně tak 4. září, kdy přijedou Red Hot Chili Peppers. Toliko k vychutnávání života alespoň částečně.

Nejsem si vůbec jistá tím, jestli jsem schopná vyskočit z letícího letadla, ale tak nějak podvědomě cítím, že bych to zároveň udělat chtěla. Je to trochu moje Schredingerova kočka. Myslím, že dokud to neudělám, nebudu vědět, jestli mám nebo nemám. Logika mi říká, že je to kravina, ale srdce zase, že život je jenom jeden a zkusit by se mělo všechno, co se zkusit může. Zároveň mi ale i v tomto momentě našeptává logika, že to krátký trvání života nemusím úplně pokoušet volným pádem z kilometru, nebo z jaké vejšky se skáče. Obzvlášť s mým vztahem k ledadlům. Jsem vážně schopná do toho jít? Nevím. Musím se rozhodnout do rána a jsem opravdu nerozhodná. Ale popojedem. V plánu jsou další tři cestovatelské záležitosti. Jižní Čechy s rodiči, Řecko s rodiči a Amsterdam s Jaromírem. Do Amsterdamu bych chtěla hrozně moc, alespoň na nějaký ten prodloužený víkend, jen nevím, jestli jsem schopná to zvládnout. Pokud bych jela do Amsterdamu, nejspíš bych nejela do Jižních Čech, nebo bych jela, ale jen na pár dní. Těžko říct. Zároveň bych musela sáhnout na svoje hluboký úspory, což si nejsem jistá, jestli se mi chce. Zároveň jsem si i jistá, že ze mi chce. Já mám těch koček v sobě nějak víc se mi zdá. Ale znáte mě, víte, jak jsem na tom s rozhodováním. Já se půl hodiny rozhoduju i o tom, co si dám k snídani. Řecko už je poměrně jasné, že chceme jet, ale kam a jestli vůbec, to se ještě neví. Tak uvidíme. Tím bych ukončila cestovatelskou část, jelikož ani do Říma, ani na vodu se letos zřejmě nedostanu. Alespoň ne v létě.

Chci hodně spát. Chci hodně psát. A chci hodně číst. Tohle jsou tři věci, které přes školní rok nezvládám. Taky bych ráda začala zase víc sportovat a jíst trochu zdravěji. Možná bych mohla napsat jenom jíst, tečka. Protože ačkoliv na to nevypadám, tak mnohdy za celý den sním jenom snídani, potom 12 hodin nic a pak něco málo k večeři. A to rozhodně není zdravý životní styl. Tenhle rok mi proplul mezi prsty a já ani nevím jak. Stejně jako ten předchozí. A ten předchozí a i ten rok před tím. Nechci ale, aby mi mezi prsty proteklo i léto. Chci, aby bylo něčím zvláštní, chci cítit, že jsem naživu. Možná i právě proto uvažuju, že skočím z letadla. Protože kdy už se člověk cítí nejvíc naživu, než blízko smrti. No nevadí. Už se někomu stalo, že omdlel, když skákal padákem? No nic. Asi bych to už mohla nějak ukončit, chce se mi spát. Tyhle prázdniny si zkrátka chci maximálně užít. Tak doufám, že se mi to podaří. Co vy? Máte něco v plánu?