All you need is love.

Nedávno jsme jeli s tátou do kina na Star Trek: Beyond, když v rádiu Beat začali vyhrávat tenhle strašně známej popěvek od Beatles a v tu chvíli jsem nevěděla, jestli si ho chci jako idiot prozpěvovat spolu s nimi nebo se mi chce spíš brečet, zatímco táta si mumlá pod fousy: "Co by asi říkali, kdyby jim dva týdny nedali najíst." Můj táta nepatří zrovna k nejromantičtějším lidem pod sluncem, vlastně umí být tak trochu cynik. Máme to asi v rodině. Brácha je cynik největšího kalibru a my s mamkou to trochu vyrovnáváme, ale pořád nic moc. Alespoň u mě už se začínají projevovat známky cynismu. Rok od roku je to horší. Asi to bude tím, že je mi 22 a vždycky, když jsem někoho milovala nebo jsem alespoň cítila lehkou zamilovanost, tak to ten druhý necítil stejně. Případně měl někoho jiného. Případně jsem odjela po dvou týdnech a už dotyčného nikdy neuvidím, kromě toho, že to ještě k tomu necítil stejně a dost možná měl i někoho jiného. Zjistila jsem totiž za ty roky, kdy už mě přitahují jiní lidé, že mám opravdu neskutečný talent. Talent na to, zamilovat se do lidí, který nemůžu mít, se kterými nemůžu být a se kterými i kdybych být mohla, nebudu, protože je to pouze jednostranné. A takhle potom ležím v noci v posteli, nemůžu usnout a už zase brečím jako kráva, protože nemůžu být, s kým bych být chtěla. Načež se to vyvine v to, že vlastně ani netuším, co chci, takže jak bych mohla být, s kým chci být, když nevím, s kým chci být. A je to zase pořád dokolečka ta samá písnička.

A takhle se stane, že sedíte s někým na lavičce v lese a ten někdo vám povídá o tom, jak se zamiloval do někoho, kdo se ale zamiloval do někoho jiného, kdo je totální kokot. A dojde vám, že vy sami jste se dost možná zamilovali do toho, s kým sedíte na lavičce a vypráví vám o tom, že se zamiloval do někoho, kdo se zamiloval do někoho, kdo je kokot. A tak už tu máme nekonečný řetězec toho, že někdo miluje někoho, kdo miluje někoho jiného, kdo miluje někoho jiného, kdo miluje někoho dalšího a vždycky to teda akorát končí tím kokotem, ale možná i mě miluje někdo, o kom nevím, že mě miluje a jde to i na druhou stranu. Takže možná, že všechno, co člověk potřebuje, je opravdu láska, ale pokud není opětovaná, tak stojí pěkně za hovno, to vám povím. Když jsem byla mladší, pořád jsem snila o tom, jak někoho potkám a zamilujeme sedo sebe na první pohled a všechno bude krásné a úžasné, ale z toho už jsem vyrostla. Takhle to v životě zkrátka nefunguje. V životě budu i nadále sem tam v noci brečet jako píča kvůli lidem, které nemůžu mít. A kvůli tomu, že nedokážu rozeznat, jestli moje myšlenky ohledně mojí bisexuality souvisí s mou OCD myslí nebo s tím, že je to realita. Mám pocit, že se ztrácím v sobě samé, že vlastně vůbec nevím, kdo jsem. Jediné, co vím je, že mě bolí u srdce, když o tomhle píšu a přitom je láska jen chemickou reakcí v mozku. Nevím co se sebou. Někdy bych si přála, abych přestala cítit úplně. Jenže to by potom byla docela nuda být naživu. Život je jaký je i se vší tou bolestí.