'Cause if we don't leave this town, we might never make it out...

Asi vážně přestanu chodit na koncerty sama. Taky se divím, že ještě nikdo nepřišel na to, že jsem upír. Pravidelně se z denního spánku s otevřenýma očima probouzím až tak kolem jedenácté večerní a kolem jedné, druhé hodiny ranní jsem nejčilejší. Musím se sebou konečně začít něco dělat. Není to ale tím, že bych měla posunutý režim. Já zkrátka přes den nemám energii, tu mám až večer. Jenomže se donutím jít spát, protože je noc a potom jsem stejně furt unavená ráno. Možná to má co dělat s tím, jak jsem naprosto vyhořelá v posledních pár týdnech. Musím začít aspoň trochu sportovat a dostat ze sebe hormon štěstí i jinak než čokoládou. Nejsem ale zkrátka schopná najít tem moment... ten pocit, ten pocit, že jsem naživu. Ten, který jsem naposledy naplno cítila, když jsem v červenci vyskočila ze čtyř tisíc metrů z letadla, připoutaná k chlapovi, kterej tvrdil, že má padáky dokonce dva. Měl. Ale i tak to byl adrenalin jak sviňa. Ale to jsem odbočila. Hrozně se snažím, snažím se cítit, že jsem naživu, ale v poslední době mám pocit, že se jen tak protloukám, přežívám ze dne na den a pořádně ani nevnímám. Jsem otupělá. Všechno je mi jedno a nic se mi nechce. Myslím, že i to je příznakem deprese, když je vám úplně jedno, že proflákáte den, protože prostě nemáte sílu se zvednout a jít ven. V neděli jsem se ale donutila. Donutila jsem se zvednout svou sloní zadnici a zamířit na koncert, na který jsem se těšila několik měsíců, přesto jsem nějak nedokázala najít nadšení, když jsem mířila na potemnělou autobusovou zastávku u nás na sídlišti. Ani, když už jsem stála v sále a přemýšlela o tom, proč se vždycky neomylně přede mě postaví ti nejvyšší lidi.

The Lumineers 20. listopadu 2016 odehráli v Praze svou úplně první show. Stejně jako Jake Bugg, o kterém jsem psala o článek níž, koncertovali ve velkém sále Lucerny v Praze. Ale narozdíl od Jakea, The Lumineers Lucernu vyprodali. Obsadili i obě patra balkonů. Teda diváci, The Lumineers obsadili jenom podium. Ačkoliv měl člověk pocit, že mu kolují v žilách. Zpěvák a kytarista kapely Wesley Schulz dokonce jednou sestoupil z podia a vlezl do publika, což se mi u zahraničního interpreta na takhle velkém koncertu stalo poprvé v životě. Klus leze do publika furt, ale to je jiné. Češi netrpí tak velkou paranoiou a taky si myslím, že v tom hraje trochu roli to, že chtějí mít přeci jen odstup, že my jsme ty hvězdy a vy jste diváci. Z toho jsem byla docela v šoku. Přestože mířil prostředkem směrem ke mně, rozhodl se vrátit dřív, než se tam dostal. Co nadělám, neměla jsem jet na poslední chvíli. Moje chyba. Ale ani mě to nijak nemrzí. Jednu píseň dokonce odehráli naprosto bez mikrofonů, celá Lucerna utichla, aby bylo slyšet. To byl docela magický okamžik. Na tom koncertě jsem se cítila celkem, jako že žiju. Hráli všechny moje oblíbené, jak jinak. Ono to tak těžké není, když jsou moje oblíbené zaprvé většinou ty nejznámější a zadruhé mají pouze dvě studiová alba. Každopádně to byl koncert plný energie a skvělé hudby, maximálně jsem si ho užila, až na některé nepatrné drobnosti v podobě srážky s debilem, jak jinak. To k tomu ale asi už zkrátka patří. I předkapela Bahamas potěšila, možná si od nich dokonce poslechnu i víc.

---

Nejlepší moment koncertu byl skoro až úplný závěr, ze kterého jsem se poučila. Už se zkrátka nebudu snažit mít to nejlepší místo, protože čím jsem starší, tím víc je mi u prdele, kde stojím. Tím víc jde už prostě jen a pouze o tu hudbu. O ten čistý zážitek z muziky, kterou miluju. Odešla jsem z toho převařeného davu, kde nebyl vůbec žádný kyslík, zato spousta dýmu z cigaret a trávy spolu s vydýchaným oxidem uhličitým. Stoupla jsem si úplně dozadu, měla jsem kolem sebe na každou stranu tak tři metry prostoru, byl tam vzduch, nebyli tam ti nachcaný dementi, co odhazovali nedopalky na dřevěný parkety a vylejvali na mě pivo, a mohla jsem si v klidu vychutnat pár posleních písní. Každopádně je ale vždycky lepší, když tam člověk není sám, protože na cestě domů pak nemusí utíkat, aby se vyhnul pasákům z jedné strany a feťákům z druhé strany Václaváku a když je mu blbě, tak jak se udělalo mě, je tam někdo, kdo se postará o to, abyste se dostali domů. Nebo aspoň máte jistotu. Mě to naštěstí po opuštění vydýchaného davu trochu přešlo a domů jsem dojela v pohodě, ale jde zkrátka o ten princip. Třeba se tam před Lucernou válel nějakej úplně ožralej kluk, kterej tam naštěstí kamaráda měl, ale kdyby ne, tak tam asi leží dodnes. Nebo musí platit pokutu za přespání na záchytce. Tohle mi naštěstí teda nehrozilo, protože jak jsem přišla dost na poslední chvíli, nechtěla se mi stát fronta na pivo, když je ještě k tomu v Lucerně předražený... a tak jsem jen málem umřela žízní, než jsem dojela domů.

Koncert mě rozesmál i rozplakal. Wesley hodně komunikoval s publikem, což bylo fajn, ale jeho vyprávění o strýci, který šel do války a už se nevátil nebo o otci, který zemřel na rakovinu? Ne, to jsem neudržela. Ale i to k tomu patří, k těm písním, člověk se aspoň dozví něco o tom, jak vzikly. Zkrátka ve mně ten koncert vyvolal haldu smíšených emocí, které vedou k jedinému možnému závěru, byl zkrátka skvělý. Jen příště, až zas přijede někdo, na koho NUTNĚ MUSÍM JÍT, donutím někoho, aby šel se mnou. On má pak člověk i někoho jiného, než blog, s kým může sdílet své pocity... a to je občas fajn.