Protože ví, že je vyslechnu.

"Nezajdeme na kafe?" pronesla jsem jednoho sychravého středečního rána poté, co jsem vstávala v půl šesté a málem se neudržela na nohou. O pár minut už jsem seděla v kavárně se spolužačkou, říkejme jí třeba Katarína, a hořce jsem litovala, že jsem něco takového vůbec pronesla. Měla jsem se sebrat a jet rovnou do práce, jak jsem původně plánovala. Místo toho jsem dvě hodiny seděla u jednoho kafe a přijela jsem domů kolem půl dvanáctý tak vyčerpaná, že jsem se do práce dohrabala až kolem třetí po dvou hodinách spánku. Někteří lidé z vás totiž jsou schopní úplně vysát život. Katarína je jedním z těchto lidí. A bohužel poslední dobou zjišťuji, že takových lidí znám stále víc a víc. Je jím třeba i Jaromír, o kterém se sem tam zmíním v nějakém deníkovém zápisku, který se mimochodem ve středu přidal k nám, takže jsem měla hlavu jako nůši. Ti dva mají totiž několik nepříliš pozitivních vlastností. Zaprvé jsou hrozně ukecaní, což samo o sobě nemusí vadit, jenomže dost záleží na tom, o čem ti lidé potom mluví. Protože když proti vám u stolu sedí jeden sebestřednej člověk a vedle vás jeden taky sebestřednej a k tomu ještě patologickej lhář, tak je vážně těžký se během pár minut nezbláznit nebo psychicky nezhroutit. Nemám problém s tím, když je člověk hodně povídavej, když ale nezavře klapačku a skáče vám do řeči, i když se snažíte říct něco vy, tak to je moc. Vlastně ani nepotřebují slyšet reakci, protože jí dost často ani neposlouchají. Tenhle typ lidí do lidí prostě jen rád něco hustí. Katarína aspoň občas i sem tam poslouchá, ale Jaromír? To je beznadějnej případ. Není hezký takhle mluvit o někom, kdo je můj kamarád, jenže v poslední době mám pocit, že to vlastně kamarád ani není, protože na to, aby byl, by se musel občas starat i o někoho jinýho, než o sebe.

Jsem hnusná. Protože jsem naštvaná. Ale mám pravdu. V poslední době mám trochu pocit, že se mnou lidi chodí na kafe nebo se se mnou baví jenom proto, že ví, že budu poslouchat, když oni budou mluvit. Protože já jsem ukecaná jen občas a jen s někým, v podstatě jsem docela introvert a málokdy začnu jen tak vyprávět nějakou historku. Záleží jak s kým. S někým si mám vždycky co říct, ale u mnohých zkrátka hodně poslouchám. Jsem dobrý posluchač, zkrátka jsem taková. Poslouchám, když mi lidi něco říkají a snažím se jim poradit, když mají nějaké starosti nebo problémy. Ale co je moc, je moc. Jedna věc je vést normální konverzaci, kdy si jeden postěžuje a druhý mu poradí, co si myslí, že by bylo východisko, a ten první na to reaguje a řekne, že jo to by šlo, ne to by nešlo protože, ale díky za návrh... atd. V pořádku je taky vést normální konverzaci o filmu a vzájemně si vyměnit názory.

---

Nenormální je, když jeden mluví a druhý nestíhá říct ani ble, protože ten první furt mluví a nezajímá ho, že ten druhý chce taky něco říct. Takže jsem takhle třeba seděla s Katarínou a Jaromírem a začala jsem něco říkat a najednou mi oba dva skočili do řeči, najednou, ještě lepší... a začali mluvit. Jeden přes druhého. A já jenom koukala a povídám: "Já jsem chtěla něco říct" a ani jeden tomu nevěnuje pozornost. Pak ještě Jaromír začal urážet Mrzimor a to to teda už vážně hodně posral. A nezeptal se ani jeden, jak se třeba mám. Neomluví se, když někomu skočí do řeči. Jaromír chce bejt zajímavej a Katarína... ta ani nevím. Prostě mluví. Oba dva mluví neustále jenom o sobě a taky se staraj jenom o sobě. Mnohdy mám ale sto chutí jim oběma říct, že jsou lidi, co mají i opravdový problémy. Neříkám, že jsem to já, ale jsou takoví. Jak bych mohla říct, že jsme kamarádi, když oni o mně neví vůbec nic? Vždyť se nikdy nezeptají. Je jim to fuk. A takových lidí potkávám spoustu, nejde jen o tyhle dva konkrétní případy. Žiju už několik let s chronickou bolestí, mám OCD, jsem hypochondr, paranoik, trpím úzkostí, pocity méněcennosti a v poslední době depresemi. Nic z toho tihle lidi neví, protože je to nezajímá. Jediné, co je totiž zajímá, jsou oni sami.

A dost možná si to ani neuvědomují, což je na tom ze všeho nejhorší. A mě to ubíjí, ubíjí mě se s takovými lidmi vůbec potkávat. Proč jsou lidi takoví sobci? Je to ve mně? Přitahuju tyhle lidi proto, že jsem zkrátka dobrý posluchač? Nebo čím to je, že se na mě tolik lepí? Brzo už mi rupnou nervy... a já přestanu bejt ten chápavý kamarád, který vždycky všechny vyslechne. Protože všichni mají svejch problémů dost. Já s nimi otravuju pár nejbližších lidí a tenhle blog... a to ještě ani ne se všemi. Protože je mi trapně si pořád na něco stěžovat a zatěžovat svými problémy další lidi. Jak je možný, že někomu je to jedno? Nejhorší je, že Jaromírovi už občas ani nedokážu věřit, co mi povídá. Je totiž schopnej mi vyprávět 5x tu samou historku, protože si nepamatuje, že už jí někomu říkal, a pokaždý je trochu jiná. Je schopnej mi jednou vyprávět o tom, že jeho sestra dělá jednu věc, pak druhou věc, jednou je vdaná, pak řekne, že se nevzali, jen spolu žili, potřetí studuje něco úplně jinýho než říkal před tím. Je schopný vyprávět třetí osobě historku, u které jsem já byla, a lhát o ní, i když jsem u toho vyprávění a tudíž vím, že to bylo jinak. Asi aby byl zajímavý, přijdou mu ty historky moc fádní, když si k nim něco nepřimyslí... anebo si to ani neuvědomuje. Nevím, co z toho je nejhorší. Jediné, co vím, že v tom stavu, ve kterém jsem teď, je pro mě absolutně nemožné se s takovýma lidma vídat víc, než je nutné v rámci školy. Nemám na to. Zrovna v tomhle hroznym období fakt ne.