Potřebovala bych návod na život.

Končili jste už někdy v nějaké práci?

Komu je tolik, co mě, nejspíš už alespoň jednou ano. A někteří z vás třeba už několikrát. Já ale poprvé. Dřív jsem měla za sebou jen pár takových jednorázových brigád, kdy jsem někam přišla, celý večer jsem páskovala opilé punkáče, kteří šli na oslavu 30. výročí skupiny Visací zámek, zatímco venku bylo minus 10 stupňů a my měli rozbité vyhřívání. Potom jsem šla domů s litrem na ruce a bylo zase dobře. Takových jsem měla pár už na gymplu. Když jsem ale nastoupila na svou první vysokou školu, říkala jsem si, že bych si možná mohla najít nějakou trvalejší brigádu. Většina mých spolužáků chodila do kaváren nebo tak, mně bylo nabídnuto, že bych mohla na rok na zkoušku vystřídat někoho, kdo dělal ve firmě rodičů mé spolužačky z gymplu. Nabídku jsem tehdy přijala s tím, že to zkusím a když to nebude to pravé ořechové, tak tam po tom roce skončím. Za pár dní to budou tři roky, co tam jsem. A třemi lety to také skončí. V posledních několika měsících jsem hodně dlouho uvažovala o tom, že v té práci, kde jsem teď, skončím. Pořád jsem ale nevěděla, jak to podat. Nikdy jsem nedávala výpověď a nevím, jak to chodí. Navíc mám všechny ty lidi v práci hrozně ráda a o to je to horší. Nakonec to ale bylo vyřešeno za mě. My brigádnice v práci končíme a místo nás tam nastoupí jeden člověk na větší úvazek, který zvládne obě práce najednou. A bylo to. Můj problém byl vyřešen. Nemusela jsem říkat, že tam chci skončit... vyřešili to za mě. A i přesto, že jsem byla pořád smutná, že tam musím skončit, tak se mi vlastně docela ulevilo, protože už mě to zoufale nebavilo. Mým úkolem v práci bylo fakturovat... což zezačátku bylo fajn, není to nijak náročná práce, alespoň u nás ve firmě ne... ale je to stereotyp, který mi už lezl i ušima.

Přesto je mi ale smutno. A zítra tam jdu nejspíš naposledy. Vlastně ani nevím, co mi šéf oznámil, že už mi nebudou prodlužovat smlouvu, se k tomu nikdo nijak nevyjádříl. Předpokládám ale, že tam od příštího týdne už bude chodit nějaký nový člověk, takže já tam jdu zítra naposled. Sice jsme se rozešli v dobrém, ale upřímně mě malilinkato naštvali, ale to tu nebudu rozebírat. Zítra tam jdu každopádně na 99% naposledy jako zaměstnanec firmy a je mi z toho fyzicky špatně. Vůbec si to nedovedu představit. Možná, že už jsem tam neměla chodit. Měla jsem to nechat tak, jak to je. Protože říct sbohem je zkrátka hrozně těžké. Rozloučila jsem se akorát s jedním kolegou před Vánocemi a kdyby to zůstalo tak, asi by mi to ani nevadilo. Zítra tam ale jdu a už jen z té představy se mi chce brečet. Nikdy jsem v žádné firmě nekončila a vlastně nevím, co bych měla dělat. Občas bych potřebovala návod na to, jak žít svůj život. Ani google vám neřekne, jak se máte rozloučit s někým, s kým jste pracovali tři roky, ale přitom víte, že už se s ním dál potkávat nebudete, nebo jen výjimečně, protože jste od sebe věkově celkem daleko a mimo práci si asi ani nemáte moc co říct. Jednou jsem s nima byla v kině, třikrát na firemním večírku, ale jinak? Takový ten pokec v kanceláři. Dobrý vztah, ale ne přátelství na celý život. Teď myslím hlavně kluky a ne šéfovic, protože s těma se možná ještě potkávat někdy budu, vzhledem k tomu, že jsou to rodiče mojí kamarádky. Brečím už teď, když si to představím. Dokonce se mi o tom už i zdá. Bude se mi po nich stýskat, po bláznech. Hrozně moc.

Neříkám, že už se nikdy neuvidíme, ale je to klidně dost možné. Po zítřku ještě ano, ale potom... co já vím. Nevím, co mám dělat nebo co mám říct. A vím, že to nějak vyplyne, až tam zítra budu, ale nevím jak a to mě sejří. Nebudu zas celou noc spát, brečím a chce se mi zvracet. Vždycky nad vším tak hrozně moc přemýšlím. Tak moc, že se mi o tom zdá a tak moc, že z toho nemůžu spát. Pak to vždycky nějak dopadne a ať už to zítra dopadne jakkoliv, tak ten den zas zapadne slunce a další den vyjde a já budu v pohodě, protože když nejde o život, jde o hovno. Já jen nemám ráda, když z mého života mizí lidi, které mám ráda. Jenomže to není žádné hluboké přátelství a možná, že to ani není přátelství... když tam přestanu chodit, tak časem všechno vymizí. A stanou se z nás staří známí a potom už jen staří neznámí a potom už se ani nepozdravíme na ulici, protože se navzájem nepoznáme. Budeme na sebe koukat a říkat si: "Toho už jsem někdy viděl..." Ale pak jen zavrtíme hlavou a půjdeme dál, protože už si nevybavíme, odkud vlastně. A i když náhodou vybavíme, stejně se nezastavíme na pár slov ze strachu, že ten druhý už si nebude vzpomínat a vyhneme se tak té neskutečné trapnosti. Někdy bych potřebovala k životu manuál. Jenže ten si tvoří každý sám... tím, že každé ráno vstane a jde svůj život žít.