O tom, jak mi poslední dobou všichni lezou na nervy.

Občas se mi stává, že sedím s někým na kafi, v čajovně, v restauraci nebo třeba i jen tak na lavičce, a přemýšlím, proč tam vlastně jsem. A proč tam vlastně jsem s tím člověkem, se kterým tam jsem. Někdy mám totiž dojem, že se se mnou lidé neschází proto, že by jim na mě nějak extra záleželo, ale zkrátka proto, že se se mnou dá snadno povídat. Respektive spíš proto, že jsem dobrý posluchač. Nikdy jsem si nemyslela, že bych měla brát fakt, že se zajímám o lidi ve svém okolí, jako nevýhodu. V určité fázi mého života jsem si ale začala uvědomovat, jaký druh lidí se kolem mě vyskytuje a nelíbí se mi, kolik z těch lidí využívá toho, jaká jsem. Třeba taková nechci být, ale zkrátka si nemůžu pomoct. Neřeknu člověku do očí, že je sobeckej kretén, místo toho ho poslouchám a říkám si to pak sama pro sebe. Většinou se podřídím, když se o něčem rozhoduje s prohlášením, že je mi to jedno, i když není. Nejsem typická vůdčí osobnost a taky mám problém se svěřováním se se svými problémy. Většinou jsem tak radši, když mluvení obstará někdo jiný, neznamená to ale, že je jediným mým životním posláním poslouchat o problémech ostatních, jakoby to byl středobod vesmíru.

Přijde mi, že jsem o tomhle napsala už hodně článků, ale je to v poslední době téma, které mě často napadá. Nejhorší je Katarina. Na Jaromíra jsem si zvykla. Jaromír je prostě huba a mluví rád a rád se poslouchá, ale s Jaromírem je prostě prdel. Jaromír je takovej ten typ kámoše, nad kterým sice občas kroutíte hlavou a nadáváte, že vás vůbec neposlouchá, ale když akceptujete veškeré podivné součásti jeho osobnosti, včetně sklonu k patologickému lhaní, tak se nenudíte, když s ním trávíte čas. Jen vás občas nasere, ale Jaromírovi se nebojím říct do očí, ať už jde do prdele, protože je to Jaromír.

---

Katarína se na druhou stranu po nějaké době stala naprosto nesnesitelnou. Její líčení každého problému jako naprosto bezvýchodné situace mě jednu dobu skutečně fascinovalo, teď už mi to jenom leze na nervy. Chápu to, každý si občas potřebuje postěžovat, jenomže jedna věc je si postěžovat a druhá věc je do někoho dvě hodiny hustit, co všechno musí řešit, a proč je vlastně největší chudák na světě. Polovinu času si stěžuje na to, že neví, jak dá všechny ty zkoušky, které se marně pokouší udělat už několik týdnů, a přitom kdyby ten čas věnovaný žvanění o tom, jak je k ní život nespravedlivý, věnovala učení, musí to umět už i pozpátku. Potom jí člověk něco vysvětluje a za deset minut se ptá na to samý, že vůbec netuší, co to je. No nezabili byste jí? Já jsem k tomu opravdu neměla daleko. Připadá mi, že chce, abychom jí to všechno naučili my, spolužáci, tím, že jí to všechno vysvětlíme jako dítěti, a ona se nebude muset vůbec snažit. Ach bože, za tenhle článek asi půjdu do pekla. Jenomže mě když někdo požádá o pomoc, tak mu pomůžu. A to je kámen úrazu. Potom totiž vždycky skončím tady a nadávám na lidi, kteří mě štvou. Místo abych si ušetřila trochu nervů a prostě se na to jednou vysrala.

Nejsou to ale jenom Jaromír a Katarína. Přijde mi, že i lidé, kteří mi tak dřív nepřipadali, se v tenhle typ člověka, který si pořád na něco stěžuje, promění, jakmile zjistí, že je někdo poslouchá. Jenomže mně některé věci zkrátka nepřipadají jako nepřekonatelné problémy, ale když jim poradím, tak mi nezapomenou sdělit všechny důvody, proč to nejde udělat tak, jak jsem jim poradila. Oni totiž nechtějí radu, chtějí si stěžovat. A ze mě to zkrátka vysává život. Asi mi řeknete, ať se s těmi lidmi přestanu vídat. Jenomže to je zaprvé nemožné, protože spolu chodíme do školy, a za druhé mi přijde, že bych se pak musela vídat úplně s každým. Včera jsem byla venku s jednou z mých asi nejlepších kamarádek vůbec. V jeden moment jsem už už měla na jazyku, že jí řeknu o tom Erasmu… a pak jsem to najednou nedokázala. Sledovala jsem jí, jak si celou dobu píše s nějakým svým novým objevem zprávy na whatsapp a zase jednou mi přišlo, že jsem zkrátka jenom vrba a ne kamarád. Kulisa, na kterou se může mluvit, jak dlouho chce a ona vše vstřebá a zůstane stát. Často mívám pocit, že jsem k lidem emocionálně připoutaná mnohem víc, než to cítí oni. Možná by vážně pomohlo, kdybych se sebrala a odjela na ten rok pryč. Poslední dobou mě komunikace s některými lidmi zkrátka jenom vyčerpává. Raději jsem byla týden zalezlá doma, i když mi nebylo zase až tak špatně, než abych šla kamkoliv s kýmkoliv. Občas mám zkrátka období, kdy se prostě nechci a ani nemůžu s nikým vidět. Kdy nedokážu odejít z domu. A je to kvůli spoustě faktorům… a tahle jednostranná přátelství jsou jedním z nich.