Projekt 2017/2018: Erasmus

Před několika měsíci jsem napsala podobný článek, který se týkal plánu toho, jakým směrem chci, aby se můj život ubíral. Ten článek se jmenuje Projekt 2018/2019: Kanada a článkem, kterým teď píšu, se nemění to, že chci projekt Kanada stále uskutečnit. Možná se ale posune o rok, možná ho zvládnu realizovat bez odkládání, ale nejsem si úplně jistá, jestli je taková možnost vůbec reálná. Protože mě ale očividně baví si komplikovat život, rozhodla jsem se přihlásit do výběrového řízení, abych mohla v příštím roce vyjet na Erasmus do Nizozemska. Už jsem se vám o tom zmiňovala v tomhle článku, ale tehdy to ještě nebylo vůbec jisté, jestli do toho půjdu nebo ne. Okolnosti se totiž trochu změnily a ve chvíli, kdy jsem zjistila, že můžu vyjet pouze na 5 měsíců a nemusím jet na celý rok, rozhodnutí přišlo záhy. Ale známe mě a velká životní rozhodnutí. Bylo to hodně náročné a upřímně si myslím, že si to pořád tak trochu neuvědomuju. Mění se tím spousta věcí, např. to, že si buď musím odložit státnice z italianistiky úplně o rok, nebo je budu muset udělat už v červnu. Což mi značně komplikuje situaci, jelikož jsem s něčím takovým vůbec nepočítala a tudíž jsem z toho trochu v krizi. Proč musím dělat státnice už v červnu? Protože školní rok na Utrechtské univerzitě začíná už asi druhý týden v září, tudíž budu muset odjet hned na začátku září a nestihnu tudíž dělat v září státnice. Dozvěděla jsem se ale, že můžu mít neodevzdanou bakalářku a stejně dělat státnice, tudíž to vypadá, že bakalářku budu obhajovat až příští rok v červnu, ale státnice si udělám už letos. To všechno je ještě otázka několika dalších rozhodnutí, která musím učinit.

Všechno se to ale točilo v teoretické rovině až do chvíle, kdy jsem v podstatě brečela nad motivačním dopisem, který musel být na dvě strany a který musel být psaný nizozemsky. Odevzdat jsem ho měla do 30. března, ale víkend před tím jsem si vesele chodila po Miláně, tudíž jsem neměla absolutně čas na tom dělat. A tak klasicky v Angie. stylu jsem to patlala téměř na poslední chvíli. Pomáhala mi s tím jedna kamarádka, která je napůl nizozemka, abych tam neměla nějaké neskousnutelné chyby, a odevzdala jsem dopis k výběrovému řízení. Potom už to šlo rychle. Byla jsem nominována katedrou Nederlandistiky a dnes mi naše katederní koordinátorka oznámila, že už přišla z Utrechtu odpoveď, že mě berou. Prý to ale ještě bylo napínavé, protože se na poslední chvíli přihlásila nějaká magistra a ta by přede mnou měla přednost. To by pro mě ale znamenalo nejspíš pouze to, že bych nejela do Utrechtu, ale do Leidenu. Hodně dlouho jsem přemýšlela, jestli jsem s Utrechtem neudělala chybu a tak bych se asi ani nezlobila, ale každopádně už je ruka v rukávu a mě teď kromě hory papírování čeká cesta do Utrechtu na 5 měsíců.

---

Střídají se u mě pocity nadšení a děsu co 5 minut. Na cestě domů ze školy jsem se dneska chvílema usmívala jako měsíček nad hnojem a chvílema jsem málem brečela. Čeká mě ještě hodně práce, ale projekt Erasmus je už v podstatě realita. Nechci říkat budoucnost, protože nikdy nevíte, kdy vás srazí autobus, ale pokud přežiju příštích 5 měsíců ve zdraví, stanu se jedním z těch lidí, kteří využijí možnosti vycestovat díky Erasmu do ciziny. Čeká mě teď hodně byrokracie, hodně papírování, hodně zařizování a hodně stresu. Taky mě čeká návštěva kadeřníka a radikální změna image ze zrz na fialovo. Můj život bude zdá se plný změn, alespoň v to doufám. Říká člověk, který nenávidí změny tak jako já, ale už je to zkrátka tak. Žijeme jen jednou a když je ta možnost, proč ji nevyužít? V Praze mě nic nedrží, možná jen to, že jsem tady doma, ale neodjíždím na pořád. A jet na 5 měsíců do Nizozemska je docela dobrý odrazový můstek. Dá mi to spoustu zkušeností a hlavně díky tomu víc poznám samu sebe a své možnosti. A třeba i zjistím, zda jsem vůbec schopná toho, abych realizovala projekt Kanada.