Thoughts.

Cítím se divně. Cítím, jako bych se měnila, i když ve skutečnosti mám pocit, že zůstávám pořád stejná. Možná, že mi řeknou přátelé z Čech, jestli jsem jiná nebo ne, až se zase vrátím zpátky do Prahy. Upřímně? Nevím, co si sama o sobě myslet. Nepřijde mi, že se dostatečně zajímám o to se tady něco naučit. Strávila jsem celý víkend v nizozemské rodině, kde jiný jazyk, než nizozemština nepadl, pokud jsme nebyly s mou kamarádkou Barčou zrovna samy nebo si nás nikdo nevšímal. A bylo to super, jen jsem dost často nevěděla, která bije. A v ten moment jsem dostala pocit, že se nejspíš nikdy ani nizozemsky nenaučím, protože se dost nesnažím. Vlastně ani nevím, čím to je, ale jako bych ani neměla zájem se něco učit. Myslela jsem si, že mě Erasmus naučí zbavit se té prokrastinace a zbavit se té lenosti, ale ve skutečnosti mám pocit, že na to tady peču ještě víc, než v Praze. A i když se mi to nelíbí, tak s tím nejsem schopná nic dělat.

Hrozně moc bych chtěla být tím aktivním člověkem, který všechno stíhá, všechno zvládá, žije život naplno a neztratí ani minutu nesmyslným zíráním do prázdna. Jenomže já takovým člověkem být asi nedokážu. Jsem ráda, když si můžu lehnout a nic nedělat, jen koukat na seriály. Jsem líná si i uklidit a bože, jaký bordel mám doma. Myslím, že procházím nějakou dost drsnou krizí osobnosti. Nevím, kdo jsem a nezdá se, že bych na to měla někdy v brzké době přijít. Doufala jsem, že když odjedu, tak najdu sama sebe, najdu, co mě baví, najdu v sobě tu vnitřní sílu žít život naplno a dělat věci, které m baví, jenomže ne. Sice už jsem si zvykla na život tady a snažím si ho užívat, ale pořád jsem stejná lemra jako dřív. Nevím, jak se změnit. Vím, že bych měla, ale nevím, jak to udělat.

Snila jsem o tom, že jednou budu spisovatelkou. Ale ten sen zemřel už před mnoha lety. Když jsem byla malá, chtěla jsem být archeoložkou. O pár let později antropoložkou. A jeden čas jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych mohla být astronomem. Možná proto, že jsem vždycky měla hlavu tak trochu ve hvězdách. Jenomže potom jsem vyrostla a věci začaly nabírat reálnou podobu. Najednou přišla ta chvíle, kdy jsem se měla rozhodnout, čím chci být až vyrostu, jelikož už jsem vyrostla. Jenomže když ten moment přišel, nevěděla jsem to. A o téměř pět let později to stále nevím. A to je můj největší problém, doufala jsem, že na to přijdu, když budu v cizím městě, závislá sama na sobě, ale stále se nic nezměnilo. Pořád nevím, kdo jsem, co chci dělat a čím chci být. Jen vím, že nechci domů. To je změna, že ano? Mám totiž pocit, že když se teď vrátím domů, ani na to nikdy nepřijdu. Nejraději bych tu zůstala. Chybí mi domov, chybí mi rodina a přátelé a chybí mi Praha. Občas mám dny, kdy mám pocit, že se dalšího dne ani nedožiju, jak hrozně sama si tu připadám a jak moc smutno mi tu je. Jenomže představa, že jsem doma, že musím dokončit studium, že musím napsat bakalářku, najít si práci, rozhodnout se, jestli chci pokračovat na magistru, nebo nechci? To je tak děsivé, že bych nejradši zůstala tady, našla si práci rovnou, vykašlala se na studium a v klidu si tu živořila. To je totiž pro mě tak hrozně typické. Utíkat před povinnostmi. Myslím, že na to, abych se změnila, bude potřeba víc, než dva měsíce v cizině. Možná, že ty další 3 měsíce s tím něco udělají.