Utrechtské deníky, část devátá.
9. října 2017
Vlastně ani nevím, co chci psát, ale nějak se snažím samu sebe přesvědčit, že chci psát. Upřímně? Jediné, co dneska chci je, si lehnout do postele a spát. Přesto musím ještě na jednu hodinu a večer si musím uvařit kuře, které jsem koupila za 5 euro a které je jen do dneška. Dobrá zpráva je, že pokud z toho uvařím něco pořádného, tak budu mít jídlo aspoň na dva dny, možná spíš na tři, což je pozitivní.
U Ludwiga je narváno. Nevím, jestli je to tím, že jsem tu nejspíš nikdy nebyla vyloženě kolem oběda, nebo je to tím, že jsem tu nikdy nebyla v pondělí, anebo tím, že už i všichni ostatní objevili, že tu mají snesitelné kafe a výborné panini. Těžko říct. Možná je to kombinace více faktorů, ale v momentě, kdy nemůžu sedět na svém místě u okna a koukat na Domtoren, už se mi tu nelíbí tolik jako dřív. Ale tak co. Pořád tu mají výborný panini s kozím sýrem a snesitelné kafe. Jen tu už není takový klid na psaní jako jindy.
O víkendu za mnou byla Emily. Přijela v pátek odpoledne a v neděli odpoledne se vracela domů. Jela autobusem a tak ji obdivuji ještě víc, že se obětovala a strávila tolik hodin v autobuse jen, aby mě viděla. Neskutečně se mi po ní stýská. Už jak seděla v tom buse zpátky se mi stýskalo a stýskat se mi bude. O to víc, když tu vlastně nemám kamarády. Mám tu lidi, které potkávám, známé… ale ne kamarády. A tak mi hrozně chybí takové to tlachání o ničem, rozhovory, které nejsou strojené a kdy se člověk nedrží, aby náhodou neřekl něco hloupého, protože se s těmi lidmi chce přátelit. Nikdy jsem nebyla dobrá v té snaze udělat dobrý dojem. Proto tak ráda vidím Irku, protože s Irkou je to tak nějak přirozené. Ale nevím, jestli to tak cítí i ona nebo ne. Moje přátelství vždycky vznikla tak přirozeně a já nevím, jak to zopakovat. A vlastně ani nevím, jestli chci. Některé ty lidi už ani nikdy neuvidím. Mám dost přátel doma. Vím, že je to možná divné, ale už jsem to zažila. Zažila jsem dva skvělé týdny v Římě s lidmi, na kterých mi opravdu záleželo, ale už je nikdy neuvidím. A akorát se trápím tím, že už je nikdy neuvidím. 5 měsíců a 2 týdny jsou rozdíl, já vím, ale stejně.
Hlavně nechci kvůli tomu, abych si vynutila přátelství, měnit to, kým jsem. Přátelství by neměla být vynucená vůbec. Nebudu chodit každé úterý kalit do klubu, když to nenávidím, jen proto, abych se s blížila s lidma, se kterýma se sblížit chci… Protože pokud jejich jediná zábava je to, že chodí chlastat a kalit do klubů, možná, že už se s nimi ani tolik sbližovat nechci. Nemám moc skutečných přátel, ale ta přátelství, která mám, jsou pevná jako skála. Nebo si to o nich alespoň myslím. Taková přátelství chci budovat, protože taková přátelství jsou pravá a ne jen naoko: "teď tu jsi s námi, tak se s tebou budu kamarádit".
Jsem člověk, který na sebe klidně vezme roztržené triko AC DC a přes něj mikinu s hláškou z Harryho Pottera, a tak vyrazí do školy. Jsem člověk, který moc nepije, moc nehulí, nekouří a baví ho spíš chodit do kina než chodit do klubů. Jsem člověk, který si raději popovídá o životě, než aby se mačkal na další zpocené lidi v miniklubu, kde je o 300 lidí víc než by mělo být. Je to tak špatné, že si raději zahraju partičku Cards against humanity, místo abych se zpila do němoty a pak celý den zvracela a tak podobně. A ani Erasmus mě nezmění. Mám přátele, kteří mě znají a ti všichni chtějí přijet za mnou, protože mě mají rádi a chybím jim, ne proto, že můžou zadarmo bydlet v Holandsku. Chci vědět, že když se tu s někým spřátelím, že za mnou do Prahy pojede proto, že mě uvidí a ne proto, že bude mít ubytování zdarma. A chci, aby byl rád, když já pojedu za ním a ne aby to zkousnul, protože musí. A pokud tu takové přátelství nezískám, je to v pořádku. Možná to dopadne tak, že tu nakonec celým Erasmem projdu sama, úplně bez přátel. Ale to je v pořádku taky, protože radši žádná nová přátelství, než ta falešná.
Komentáře
Okomentovat