I still think about the past sometimes. I am forever marked.
Když jsme byly s mamkou před pár týdny na návštěvě u tety netety, její syn připomněl, že už je to pět let, co jsme maturovali. Tedy, ještě ne úplně, ale výročí se kvapem blíží. Často nemůžu uvěřit, že už je to opravdu tak dlouho od chvíle, co jsme naposledy vkročili na půdu našeho gymnázia jako studenti, zamávali našim bývalým učitelům a vrhli se vstříc budoucnosti, ať už bude jakákoliv. Spousta lidí se rozutekla do ciziny, další spousta zůstala a velká spousta pořád ještě nevyřešila, co se svým životem udělá a to je v pořádku. Myslím, že je opravdu jen málo lidí, kteří když jsou v maturitním ročníku, přesně ví, čím chtějí být po zbytek života. Někdo na to přijde až v momentě, kdy je dávno ze školy pryč a zjistí, že to, co studoval, pro něj nemělo žádný hlubší smysl. Myslím, že takový osud čeká mě. Bude mi 26 až dostuduji magistra, ne-li 27 a upřímně? Nejsem si jistá, jestli je to to, co chci. Zároveň ale netuším, co je to, co chci, kromě toho, že se vrátit do minulosti a spoustu věcí udělat jinak. Jenomže jsem si řekla, že v životě nebudu ničeho litovat. A také jsem si řekla, že nikdy není pozdě na to začít dělat, to, co chci. A třeba na to časem přijdu, jen to možná bude ještě chvíli trvat.
Vzpomněla jsem si na rok 2013. Vzpomněla jsem si na všechny ty strašné věci, co se staly od roku 2011 až do současnosti a přemýšlím o tom, jak je vůbec možné, že jsem si zachovala byť i jen špetku duševního zdraví. Když přemýšlím o roce 2013, nevybavím si jako první to, že v roce 2013 jsem maturovala. Je to tím, že jsem už na vždycky poznamenaná, stejně jako naše a paralelní třída. Někdo víc, někdo míň. Já víc, protože jsem přecitlivělá duše, které nechybělo moc, aby se zhroutila. A já jsem se vlastně vnitřně zhroutila. Byla jsem v příšerném zdravotním stavu, fyzickém i psychickém. Co mi pomohlo byla tehdy kampaň, která kolovala na instagramu, 100 Happy Days. Zkoušela jsem ji 2x, až napodruhé jsem ji dokončila, ale ať to zní jakkoliv lacině, změnilo to můj pohled na život. Myslím, že mě to posilnilo pro chvíle, které teprve měly přijít. A že jich přišlo dost.
Říká se, že co vás nezabije, to vás posílí. Možná je to pravda, něco na tom asi bude. Pravdou ale je, že už se nikdy nepodívám na fotku z maturitního ročníku bez toho, abych si vzpomněla, že na ní někdo chybí. Nikdy nezapomenu, že ten, jehož ruku jsem měla chytit při vystoupení na maturáku, je už dávno mrtvý. Nikdy nezapomenu ten moment, kdy jsme opouštěli sál a procházeli kolem vzpomínkové piety. Nikdy nezapomenu tu chvíli, kdy jsem se dozvěděla, co se stalo. Nikdy nezapomenu na to, jak mě máma držela, když jsem se dávila vlastními vzlyky a snažila se nezvracet. Nikdy nezapomenu, když jsem si omylem přečetla v mailu mojí mamky, když psala strejdovi nebo kamarádce, už nevím: "Je to, jakoby ze dne na den dospěli". Když jsem byla v prváku na našem gymplu, jedna holka spáchala sebevraždu skokem z Nuselského mostu. Tehdy jsem nechápala, jak je tohle vůbec možné. Od té doby se zabili tři lidé, které jsem znala, přestože pouze okrajově. Takové věci se zkrátka dějí, je to součást dnešní společnosti. Stejně tak je součástí dnešní společnosti vražda. Jenomže nejste připravení na to, že se obětí vraždy stane někdo, koho znáte. Nikdy nezapomenu, co jsem měla na sobě nebo kde jsem seděla, když jsem se dozvěděla, že se to stalo. Pamatuju si, že jsem to musela napsat Emily. Byla jsem v šoku. Kamarádka mi to napsala na icq s tím, že už nemá na to to říkat někomu dalšímu. Bylo na mně, abych to řekla Emily... že ta vražda, o který psali na novinkách, není jen strašný čín, který se nás nijak netýká, ale že obětí jsou naši dva spolužáci. Nikdy nemůžete být připravený na takovou zprávu. Nikdy nezapomenu, že jsem si dělala legraci z toho, že nepřišel na hodinu, stejně jako tak často, a on už byl přitom mrtvý.
Četla jsem rozhovor se členem pražské mordparty. Poslala mi ho kamarádka, když ho četla, že jí přijde zajímavý. Když mi napsala, ať ho nečtu, bylo už příliš pozdě. Zjistila jsem ale, že jsem nějakou záhadou zkrátka už otupělá. Je to pět let. Měla jsem výčitlky, že jsem si na výročí málem ani nevzpomněla, ale vlastně je to asi dobře. Čas prý spraví všechno. Dneska je úplně náhodný den, který nijak nesouvisí s tím, co se stalo, ale zkrátka mě to nějak popadlo. Už nebrečím, nesvíjím se v zoufalství. Jen o tom přemýšlím. Přemýšlím o tom prázdném místě na naší fotce z maturitního ročníku. O tom, jak tam je, hned vedle jeho nejlepšího kamaráda, jakoby ho udělali schválně přímo pro něj, i když vím, že je to náhoda. Přemýšlím o tom, jak je život občas nefér, že upře život mladým lidem takovýmhle způsobem. Je to pět let a moje vzpomínky jsou jako v mlze. Nikdy ale nezapomenu, jak jsem seděla na hodině italštiny vedle kluka stejného jména a nedokázala jsem ze sebe dostat jediné slovo. Pamatuju si pohřeb, jakobych byla mimo svoje tělo a všechno jen sledovala z povzdálí. Nikdy nezapomenu, jak se zachovala naše češtinářka a nikdy nezapomenu, jak na to reagoval náš třídní. Ať už měl jaké mouchy chtěl, za ty dlouhý roky jsem si ho nikdy nevážila víc než když se tohle stalo. Když si vybavím rok 2013, nevybavím si to, že jsem maturovala. Vybavím si to, že dva naši spolužáci byli brutálně zavražděni spolubydlícím kvůli posranýmu nepořádku. Kvůli nepořádku. Život nikdy nedával menší smysl, než v době, kdy jsme se tohle dozvěděli. Lidé se mě budou pořád ptát, v kterém roce jsem odmaturovala. Musím to vyplnit do přihlášky na magistra, musím to psát do životopisů... ten rok nezmizí z mého života, z mé minulosti ani z mých myšlenek. Mohl by ale už konečně být takovým strašákem.
"Peace is the result of retraining your mind to process life as it is, rather than as you think it should be." -Wayne W. Dyer
Možná, že jednou se mi to podaří. Zatím ale budou dny, jakým je dnešek, kdy mou duši přepadnou chmury kvůli událostem minulým. Chci, abyste věděli, že většinu času jsem smířená s tím, co se stalo, protože to stejně nemůžu změnit. A vyrovnala jsem se s tím, i když to trvalo dlouho. Jenže i po pěti letech občas přijde den, kdy prostě cítím smutek. A myslím, že takové dny budou přicházet až do konce mého života, ať už bude dlouhý nebo krátký. Možná, že časem nepřijde několikrát za rok, ale jednou za několik let... ale přestože jsem schopná si na ty dva vzpomenout s úsměvem ve tváři, mám pocit, že to navždy bude s tíhou v srdci, protože s něčím takovým se dá vyrovnat, ale nedá se na to zapomenout.
Komentáře
Okomentovat