Pár dojmů z relativně nové práce.
Před několika měsíci jsem po uvážení svých časových, fyzických i psychických možností zhodnotila, že vzhledem k tomu, že chodím do školy na jeden jediný předmět a zbytek času dělám velké kulové a jen se doma kopu do zadku, mohla bych si najít nějakou brigádu. Měla jsem sice tehdy už jednu, ta ale spočívá v práci s počítačem a nebyla natolik časově náročná, aby mě dostatečně zaměstnala nebo mi dostatečně vydělala. A tak jsem začala přemýšlet, kde bych se tak mohla se svým nedostatkem zkušeností upíchnout. Pracovala jsem dřív akorát v jedné firmě, jejíž jméno nebudu říkat, ale tam jsem tři roky trávila své volné chvíle fakturacemi. Přestože tříletá praxe vypadá v životopise docela dobře, když je tam osamocená a k tomu si hledáte práci s lidmi a ne s počítačem, může působit poněkud smutně. Rozhodla jsem se totiž, že v rámci přípravy na projekt Kanada si musím najít práci v pohostinství. Nejpravděpodobnější práce, kterou totiž v Kanadě můžu získat, je právě někde v kavárně nebo v restauraci. Protože mám ráda kafe a vždycky jsem měla ráda kafe, rozhodla jsem se pro kavárnu. A protože jsem nikdy neměla zkušenost s prací v kavárně a tudíž jsem se neodvažovala nakráčet do nějaké malé kavárny s tím, že se po mně určitě vrhnou, protože se domluvím 5 jazyky, rozhodla jsem se vsadit na korporát.
Těch kávových řetězců v České republice zase tolik není a tak se vám možnost, že se trefíte, ke kterému korporátu jsem se upsala, značně zvyšuje. V podstatě bych řekla, že máte tak 25% šanci na úspěch. Nebudu to sem psát, protože by to taky mohlo být někým použito proti mně. Někdo ze čtenářů tohohle blogu to možná ví, ale tím bych to asi uzavřela. Nechci totiž žádnou společnost veřejně hanit ani chválit... a hlavně nechci dopadnout jako kolegyně, která měla průser, když si dala něco nehezkého o tomto konkrétním nejmenovaném řetězci do svých instastories a nadřízení to viděli. Upsík. Upřímně mě to docela nutí přemýšlet o sociálních sítích a kdo všechno vlastně vidí věci z mého soukromého života. Vždycky jsem byla hodně otevřená ve svých osobních záležitostech, hlavně tady na tomhle blogu... a tak dost těžce nesu fakt, že mám pocit, že si nemůžu postěžovat veřejně na svou práci, protože to může někdo vidět. Je to zvláštní a úplně nevím, jak s tím naložit. Zároveň prostě nikdy nebudu ten typ člověka, který si bude na svoje fejsbuky, tvítry a instáčgramy dávat zprávy o tom, jak mě moje práce neskutečně naplňuje štěstím a pokorou, protože to prostě zaprvé není pravda a zadruhé nejsem ten typ člověka, který by to dělal. Upřímně na kafe do "svého" řetězce skoro nikdy nechodím a radši si zalezu na bezlaktozový chai tea do Styl & Interiér ve Vodičkově, než abych si neměla kam sednout v řetězcích o pár metrů dál. Starbucks, Costa, je tam obojí, možná někde i Cross a McCafé, nevím. Jsou to značky, ale není to ten styl, který mám ráda. Ten domácký styl, ne honem honem dejte mi kafe a už zas běžím dál.
Nepřišla jsem sem hanět práci v kávovém korporátu, fakt ne. Možná jenom trochu. Stejně jako každá práce, i tato práce má svoje světlé stránky a svoje stinné stránky. V poslední době jsem těch stinných vídala poměrně hodně, jelikož jsem byla v práci opravdu často a podepisovalo se to na mém fyzickém i psychickém zdraví, ale teď už to zase začínám vnímat pozitivněji. Každý, kdo mě zná ví, že je to se mnou trochu jako na houpačce. Dobře, každý, kdo mě opravdu zná nebo čte tenhle blog. Moje psychické zdraví je něco, s čím hodně bojuju a hodně s tím bojuju i v práci a v souvislosti s prací. Není to ale něco, co bych byla schopná či ochotná svěřit komukoliv z mé práce, což je jedna z těch negativnějších stránek. Tým, který je na mojí kavárně je hrozně super, až na pár výjimek jsou všichni hrozně fajn. Samozřejmě jsou tam lidé, se kterými si nerozumím, jsou tam lidé, se kterými si rozumím hodně a jsou tam lidé, se kterými je to takové jak kdy, jak v čem. To je asi normální, když pracujete s více než 20 různými lidmi. V bývalé práci jsem pracovala většinou v místnosti o třech lidech včetně mě, tam si nerozumět s někým, tak tam asi tak dlouho nevydržím. Co mě ale štve a mrzí je, že ti lidé o mně nic neví, ale snaží se chovat, že jsme hrozní kamarádi. Od první chvíle, co jsem tam přišla, se všichni chovali hrozně přátelsky a vítali mě vždy s úsměvem a není to o tom, že bychom se na těch směnách nebavili, ale zkrátka je to pořád takové to zdvořilostní. Dělám tam už 5. měsíc, ale ještě jsme pořádně nebyli jen tak někde s někým. Nenacházím tam zkrátka nová přátelství, ale spíš nové přátelské známosti nebo jak to nazvat. Na jednu stranu mi to asi tolik nevadí, protože s některými vím, že si nemám co říct, ale na druhou stranu mě to štve, protože mi potom připadá falešná ta snaha o to, že jsme všichni kamarádi, protože nejsme. Upřímně můžu nazvat kamarádkou asi jen jedinou kolegyni z práce. Ostatní jsou kolegové, se kterými si víc nebo míň rozumím, ale žádné přátelství na celý život. A nevím, jesli je to mnou nebo jimi, ale já nejsem ten typ, co se snadno s někým sblíží, tak je to v tomhle ohledu pro mě takové, že moc nevím, jak se k tomu stavět.
Další negativní věcí vyžadovaná dobrá nálada. To asi nesouvisí s tím, že je to korporát, ale zkrátka s tím, že lidé pracující v pohostinství a s lidmi by asi neměli být nepříjemní jako prdel. Na druhou stranu všeho moc škodí. Chodí k nám jeden stálý zákazník a každý den přijde několikrát. A pokaždé se ho někdo zeptá, jak se má. Jak se kurva asi může mít. Co na to kurva asi má říct? Úplně na něm vidím, jak ho ta otázka irituje. Já tu otázku totiž úplně nenávidím. To proto, že se snažím být upřímná a neumím se moc přetvařovat. Když se mám blbě, tak klidně řeknu, že to stojí za hovno. Když se mám dobře, řeknu, že se mám dobře. Když jsem unavená, jsem unavená. Ale když mi v květnu umřel pes a já brečela v mrazáku, když přišel do kavárny člověk se špicem, tak jsem nebyla okej. Ani jsem se neusmívala na kávovar jako měsíček. Nesnáším, když mi někdo stojí za zády a říká mi, že se mám usmívat. Proč bych se měla sakra usmívat na kávovar? Stačí snad, že jsem milá na lidi, ne? Když máte mít už 2 a půl hodiny pauzu na oběd, která stále nepřichází, protože na vás zapomněli a pak přijde manažer s tím, že se máte usmívat, tak máte chuť ho vzít něčím po hlavě spíš, než se začít usmívat. V pondělí jsem se dozvěděla o smrti jednoho člověka, kterého naše rodina znala a znala se s jeho dětmi a bývalou ženou. Přestože to nebyla moje rodina nebo někdo blízký, mě tyhle věci dokážou zasáhnout, jelikož jsem hodně emotivní člověk. A je mi ještě víc psychicky špatně z toho, jak jsem se v jednu chvíli usmívala tím robotickým úsměvem na lidi a o 10 minut později jsem probrečela půlku svojí pauzy v zázemí. Nejde o to, že bych si myslela, že je v pořádku být protivná nebo depresivní, když jednám se zákazníky... ale snad nemusím zářit jako optimistické sluníčko, dokud na ně budu milá a přívětivá. Nevím, jestli jsem to vyjádřila nějak, že chápete, co tím chci říct, protože se mi myšlenky motají dohromady, ale snad ano. Některé dny jsou pro mě těžké a když mám svůj den, kdy nejsem schopná vyjít z baráku, ale musím, protože mám směnu, je těžké tou směnou projít vcelku. Můžou mi říct, abych se usmívala, ale nemůžou mi říct, abych se tak i cítila, protože to prostě není něco, co si člověk může vsugerovat. Těžko si vsugeruju štěstí. Ostatně mi přijde, že lidé, co vypadají, že jsou 24/7 šťastní jsou ve skutečnosti ti, které vnitřně sžírá spousta nedořešených věcí. A člověk jim to štěstí pak hlavně ani nežere.
Těch věcí, které mě tam štvou je halda, ale ať to nevypadá, že si jen stěžuju, tak i nějaká pozitiva. Tak zaprvé, když se sejde dobrá parta, tak je na těch směnách sranda. A to ať už chodí málo nebo hodně lidí, jsme schopní si to tam mnohdy i užít, i když chodí jedna turistická výprava za druhou a jsou lidi, na který se fakt můžu spolehnout, že mi pomůžou, když je třeba. V úterý jsem třeba byla celou směnu až na posledních 40 minut na baru a bylo to fakt náročný, ale zvládla jsem to a dokonce jsem pak byla pochválena, tak mě to hrozně potěšilo a i tak nabilo energií, že jsem další den chtěla hrozně být zase na baru a vařit, i když to bylo prostě jedno latte za druhým. Bohužel jsem teda byla na kase hlavně, ale nevadí. Denní cíl, prostě se z toho neposrat :D To je můj hlavní cíl každou směnu. Další věcí je, že mě to fakt baví občas. Musím upřímně říct, že mě to prostě baví. Třeba mi úplně nejde kreslit rozetky na flatwhite a taky mě nebaví lidi, kterým 18x řeknu, že jim na eura vrátím český a oni to stejně furt nechápou, ale hodně často je to fakt zábava. Baví mě to kafe připravit, pokud nejezděj samý ledový komplikovaný blbosti :D A baví mě s těma lidma mluvit. Upřímně, nejvíc mě asi baví, když se někdo zakecá a já si s ním můžu pokecat. Ital, Holanďan, Angličan nebo jen anglicky mluvící, je to jedno, to mě baví hodně. Když mi řeknou něco o sobě a já jim taky a prohodíme pár frází. To mě baví, navazovat ten kontakt. Bohužel zrovna u nás v centru je to takové, že si člověk moc nepokecá, vzhledem k počtu lidí, co tam proudí. Většinou je to takové, že šup šup, hlavně ať je to rychle poslané na bar a zaplacené, protože je tam fronta až ven. Ale jsou chvíle, kdy si člověk může trochu popovídat a takové má hrozně ráda. Taky mě baví zkoušet si ten "latte art". Vůbec mi to nejde, protože jsem totálně levá, ale baví mě to. V úterý se mi dokonce povedla labuď. To kolega čuměl jako puk :D Já neumim pořádně ani srdíčko, ale vyprdnu tam labuť :D Whatever. Taky je velký pozitivum, že si procvičím jazyky. Hlavně teda angličtinu, ale občas i ty ostatní. Náročný ale teď je, když jdu z práce, kde mluvím hlavně anglicky do školy, kde mluvím hlavně holandsky. To už mi z toho pak večer solidně hrabe. Trochu, jak kdybych byla zpátky na Erasmu.
Těch pozitiv je hodně. Ale těch negativ je bohužel taky dost. A upřímně nevím, jestli budou pozitiva pořád převažovat. Já to mám jako brigádu na dobu neurčitou a chápu, že někteří lidé tam tím vážně žijou a je to svým způsobem strašně skvělý, ale myslím, že by to někteří mohli možná prožívat trochu míň. Přijde mi, že některé ty hodnoty, které tvrdíme, že máme, prostě platí jen v momentě, kdy všechno dobře klape a vydělává se. A trochu si myslím, že to teda není asi dobrý, mít tenhle pocit někde, kde pracuju. Není to pořád, jen občas takový pocit mám, že ty hodnoty jsou jinde... Byla bych ráda, kdyby to tak nebylo. A možná, že čím déle tam budu, tím víc se mi tam ta práce bude líbit... spousta lidí to tak má. A i já jsem teď víc v pohodě a v peacu, než zezačátku, hlavně teda psychicky. Jsem hrdá na to, jakej pokrok jsem udělala a chci se dál zlepšovat, ale nejsem si jistá, jestli časem neutečku z řetězce do nějaké menší, mín vytížené kavárny, kde budu moct trochu víc mluvit se zákazníky a trochu míň řešit, že si nějaký turista vzal místo ledového amerikána něčí frappuccino/frapé/frostino/whatevercrosscoffeedělánatenhle způsob. Takže asi tak. Baví mě ta práce, ale občas mě taky pěkně sere a řeknu to a nestydím se za to, to je asi tak celá myšlenka tohohle článku. Původně byla trochu jiná, ale nevadí.
Komentáře
Okomentovat