Pain is my constant companion.

Kdysi dávno jsem napsala podobný článek, ale nějak mám trochu potřebu se k tomuhle tématu vrátit. Je to totiž něco, co je pro mě stále aktuální. A bohužel je dost pravděpodobné, že to aktuální do konce mého života. Upřímně, člověk by řekl, že jsem si už musela zvyknout. Přeci jen trpím chronickou bolestí zad už tak dlouho, že si ani nevzpomínám na den, který bych prožila bez bolesti. Jenomže každá zdravotní kombinace s sebou nosí svoje úskalí. A život s bolestí, která nemizí, je v globálním měřítku každý den těžší a těžší.

Nejhorší ale ve skutečnosti není ta samotná bolest. Někdy je horší, někdy je menší, někdy je nesnesitelná a jindy ji ani nevnímám. Nejhorší na tom všem ale jsou reakce mého okolí v kombinaci s mým psychickým stavem. Když jsem byla mladší, ubližovala jsem si. Protože jediný způsob, jak bolest alespoň na chvíli zmizela, bylo paradoxně způsobit si jinou bolest. Větší bolest. Ta bolest, která mě neopouští, je tupá bolest, takový nenápadný společník, který mi připomíná, že něco není v pořádku, ale zároveň nebolí tolik, že by se nedalo fungovat. Jenomže můj způsob úlevy od téhle vlezlé tupé bolesti vlastně spočívá v tom způsobit si jiný druh bolesti... čímž se ta tupá neodcházejicí na okamžik uvolní. Mívala jsem krvavé šrámy na zádech od toho, jak jsem se škrábala. Měla jsem modřiny v místech, kam jsem bořila prsty ve snaze najít ten sval, ke kterému se nemůžu dostat...

---

Pořád to dělám, když jsem na tom psychicky špatně. Nebo když je bolest tak nesnesitelná, že se to nedá vydržet. Nedávno jsem se nechala znovu potetovat... ne kvůli tomu, že mě bolí záda. Ale ta bolest bylo to jediné, co mi ten den dokázalo ulevit. Protože jsem se soustředila na bolest způsobenou jehlou a ne na tu, která je pořád se mnou. V tu chvíli jsem si vzpomněla na své 16 leté já, které bojovalo s bolestí, která nemizí, první týdny. To já, které si ubliživalo na denním pořádku. Tentokrát jsem si nemyslela, že mě takovy život čeká i za tolik let. Bohužel. Nebo možná naštěstí. Kdyby to vědělo, možná by si ublížilo tak, že by to nešlo vzít zpátky.

Co provází můj život je to, že nevydržím sedět v klidu. Musím se vrtět a sem tam prokřupat, co je potřeba, aby se mi trochu ulevilo. Reakce okolí jsou různé. Od lidi, co znám, ale ne tak moc, slýchám často: seď chvíli v klidu. Proč se pořád tak vrtíš? A v momentě, kdy dojde na lámání chleba... tedy na křupání lopatky, ozývá se velmi často: Fuj, nedělej to! Jenomže je to něco, co dělat musím. Kdybych to nedělala, zešílela bych. Není to fyzicky možné. Když to zkouším nedělat, dělá to mé tělo samo, podvědomě.

Jak o tom teď píšu, je bolest ještě silnější, jelikož se na to soustředím. Jsou dny, kdy na to zapomínám, zaprvé proto, že jsem si přeci jen už tak trochu zvykla. Především ale v momentě, kdy něco dělám. Hodiny strávené prací v kavárně.mozna nepomáhají mým zádům samy o sobě, ale když jsem tam, nemám čas nad tím premýšlet. Nejhorší je ale pro mě to, že se nedokážu soustředit. Hlavně když třeba sedím a čtu si nebo musím psát něco do školy. Nevydržím sedět v klidu a víc a víc se soustředím na bolest, která mě omezuje. Musím měnit polohy, musím se vrtět, musím si ulevit, ale přitom žádná úleva nepřichází. Chodila jsem na rehabilitace, na fyzio, zkoušela jsem jen prostě cvičit, zkoušela jsem yogu. Nikdy nic nepomohlo. A dochází mi možnosti. Nevzdávám se, ale žít s neustálou bolestí není snadné. A je dost možné, že pokud se to nezmění, přeteče pohár únosnosti. Takový scénář má jen dva možné konce a ani jeden z nich není šťastný.