God, don't let me lose my mind.

Když jsem byla v Utrechtu, na cestě do školy jsem pořád dokola poslouchala ty stejné písně. Když mi teď některá z nich naskočí, když poslouchám hudbu v MHD, cítím přesně to, co jsem cítila tehdy. Vybavím si přesně ty stejné pocity, vybavím si, kde jsem zrovna byla, když jsem tu píseň poslouchala, vybavím si, v jakém stavu jsem byla, když můj Erasmus začínal. V prdeli. Naprosto v prdeli úplně ze všeho. Nikdy jsem asi neměla píseň, která by tak hrozně moc vystihovala moje pocity tak, jako tehdy píseň Trouble od skupiny Cage the Elephant. Ani ne tak celá píseň jako ty tři konktérní verše.

"Got so much to lose,

Got so much to prove,

God, don't let me lose my mind."

Prosila jsem tehdy boha, abych nepřišla o rozum. A to nevěřím v žádného boha a nikdy jsem v žádného boha nevěřila. Pravděpodobně také nikdy v žádného boha věřit nebudu. Přesto si občas šeptám tyhle tři verše. Tehdy jsem mohla hodně ztratit a zároveň jsem chtěla hodně dokázat a ukázat všem, že na to mám. Přesto jsem ztrácela rozum. První měsíc jsem brečela téměř každé ráno a pořádně začala žít až po dlouhé době. Až moc dlouhé, promrhala jsem tím čas, který jsem mohla věnovat spoustě věcem. Jako třeba seznamování se s novými lidmi. Jenomže to byl vždycky můj velký problém. Úzkost. Anxiety. Trpím tím, trpěla jsem tím a asi trpět budu. Tím pocitem, že nemůžu odejít z domu, protože prostě nemůžu. To jsem měla dneska. Lhala jsem, abych nemusela jít do práce, abych nemusela opustit dům. Protože jsem se měla s někým setkat. Místo toho jsem ale lhala a nešla jsem na tu schůzku, přestože to mohlo někomu pomoct, protože jsem nedokázala opustit dům. Protože jsem nedokázala nebýt sobecká a bála se, že bych musela obětovat příliš sebe na to, abych někomu pomohla. It costs nothing to be kind. Ach ano... nestojí nic být hodný. Jenomže občas kvůli tomu člověk může přijít o rozum.

Myslím si, že ztrácím rozum už hodně dlouho. Myslím si, že to začalo dokonce ještě před tím, než byli dva moji spolužáci brutálně zavražděni. Začala jsem zrovna před pár dny koukat na Riverdale. V seriálu se řeší násilná smrt jednoho středoškolského studenta. Ten seriál mě fakt baví, jenomže mě myslím ovlivňuje způsobem, který není zdravý. Vrací mě to zpátky k nejhoršímu traumatu v životě. Říká se, že když si na něco špatného vzpomenete a nedožene vás to k slzám, tak jste se přes to konečně přenesli. Já jsem na 6. výročí letos byla v práci a vlastně jsem si na to pořádně ani nevzpomněla. A i přesto, že už nebrečím pokaždé, když si na to vzpomenu, vždycky se mi udělá špatně. Jenomže mně hrabalo už před tím, než se to stalo. To všechno jen znásobilo moje předchozí problémy. A krok za krokem jsem začala ztrácet rozum. Mám pocit, že je to den ode dne horší a horší. Snažím se být dobrým člověkem, snažím se vždycky pomoct, když je to v mých silách, ale pak to najednou v mých silách není a místo, abych se k tomu postavila čelem, schovám se do své ulity, za svou úzkost a zmizím před problémy. Asi je to přirozené, chránit sama sebe, ale když se pak člověk užírá výčitkami, je to na nic. Já vám nevím, prostě mám poslední dobou pocit, že přicházím o rozum... a nevím, co s tím. Můj život je tak hroznej mess... a smířit se s realitou je rok od roku těžší.