Jak přeložit knihu a nezbláznit se: Úvod

Už je to nějaký ten pátek, co jsem naposledy psala článek na tenhle blog a popravdě? Je to zvláštní pocit. Často na tenhle blog myslím a vlastně se sem i celkem často vracím, počítám si staré články a přemýšlím o tom, jak se můj život změnil a o tom, že v mnoha ohledech je pořád stejný. A pak přemýšlím nad tím, jestli je to dobře nebo špatně. Ať už ty změny nebo to, co zůstalo stejné. Před pár dny, vlastně to možná bylo včera, se mi ozvala jedna moc milá holčina, že náhodou narazila na tenhle blog, pročítala nějaké starší články a oslovily ji natolik, že se mi rozhodla napsat. Hrozně mě to potěšilo a tak nějak mi to dalo znova impulz přihlásit se po měsících neaktivity sem a začít psát tenhle článek. Za což jsem jí hrozně vděčná, kromě toho, že jsem teda moc ráda, že moje články někomu třeba mají tu sílu pomoct. To je pro mě asi ten největší dar. Různé blogy vedu asi od 11 let a od podobného věku píšu i příběhy. Psaní je nedílnou součástí nejen mého osobního života, ale aktuálně i jedné z mých prací. Vždycky jsem ale tak nějak psala do šuplíku. A ačkoliv tyhle články jsou veřejné a kdokoliv je může najít, kdyby chtěl, v podstatě to taky považuju za takový jakýsi druh šuplíku, protože řekněme si to na rovinu - moc lidí sem nikdy nechodilo. Proto je pro mě o to větší radost, když se sem i po několika měsících neaktivity někdo podívá a některý z těch desítek článků ho potěší, podpoří, pomůže mu nebo mu třeba jen vykouzlí úsměv na rtech.

Mám teď hodně o čem psát a hodně o čem mluvit. Mám ale období, kdy přesto, že mám hodně co říct, tak mlčím. Jedno z těch období jsem měla v posledních několika měsících. Jsem pořád aktivní na fanouškovském blogu o KStew, ale myslím, že i návštěvníci toho blogu si mohli všimnout, že moje články v poslední době trochu postrádaly tu osobní stránku, kterou jsem do článků dřív vkládala. Tak nějak jsem neměla chuť se nikomu svěřovat. Ani v reálném životě, ani v tom virtuálním. Staly se věci, které mě z hlediska duševního zdraví hodili o pár let zpátky. A přestože se pomalu přes toto období opět dostávám, není to úplně stoprocentní a nejsem si jistá, jestli jsem schopná se s tím tentokrát poprat sama. Snažím se stále řídit svou filozofií a na každém dni najít aspoň jednu dobrou věc, ať už ten den stojí jakkoliv za hovno. A snažím se řídit tím, že na kdyby se nehraje a nemá cenu se kvůli němu trápit. Občas to ale nejde, deprese a úzkost nejsou úplně věci, které člověk překoná proto, že si řekne tak, a dneska už mít úzkost nebudu.

Rok 2019 byl v mnoha ohledech průlomovým. Stalo se hodně věcí, viděla jsem hodně nových míst, poznala jsem hodně nových lidí a nasmála jsem se asi nejvíc za posledních pár let. Přesto to byl ale i rok ztrát, bolesti, stresu a úzkosti. Jednou jsi dole, jednou nahoře, je ale důležité se s tím zvládnout nějak poprat a snažit se držet těch dobrých věcí, i když ne vždycky to jde. V květnu loňského roku vyšla první kniha, ve které mám své jméno jako překladatelka. Byl to projekt s názvem "Samen op de laan", v češtině Spolu alejí Evropy. Jde o studentský projekt, na kterém spolupracovaly české nederlandistiky spolu s jednou slovenskou. Praha, Brno, Olomouc a Bratislava. Studenti těchto škol společnými silami přeložili z nizozemštiny knihu o vztazích Česka a Slovenska, případně tedy i Československa, a Nizozemska. Na knížku jsme byli všichni moc hrdí, ačkoliv o tom, jak přeložit knihu a nezbláznit se, bych toho mohla napsat opravdu hodně. A jak jste asi z názvu pohopili, mám v plánu se tomuhle tématu věnovat trochu víc. Vidím to tak na 3-5 částí. Uvidíme, jak to všechno nakonec dopadne. Možná, že tenhle článek vlastně bude zas poslední na dlouhé měsíce, ale aspoň jsem se vypsala z nějakých pocitů. Aktuálně jsem v procesu překladu další knihy, respektive byla předána redaktorovi, takže o tom se jistě taky spoustu dozvíte, pokud vás zajímá, jak probíhá taková práce překladatele. Respektive práce mě, která se snažím tvářit jako překladatelka, která za něco stojí... Upřímně, nebýt mých úžasných přátel a mé milované maminky, nikdy bych ten slavnej překlad neodevzdala. Proč? To se dozvíte možná v 1. části z téhle nové série článků... a pokud ne v 1., tak ve druhé. Někteří mě znají, takže ví, že já si články nikdy úplně neplánuju, prostě píšu, co mě napadne. Většina mých článků je takový stream of consciousness. Občas je vtipný po sobě ty články potom číst...

Nicméně, jak jsem říkala na začátku, tak psaní je velkou součástí mého života od velmi útlého věku a stalo se to součástí i nějaké mé kariéry. Ne tedy úplně způsobem, v jaký jsem doufala, ale člověk by se svých snů vzdát neměl. A to, že vyjde kniha v jeho překladu, by měl rozhodně brát jako úspěch... přestože doufal spíš, že tam vyjde kniha v jeho režii. Ten správný čas na to však ještě nepřišel. Věřím ale, že jednoho dne se to podaří. Protože člověk by se neměl svých snů vzdávat. Ať už ho čeká kolik chce překážek. To mám z tý knížky, co jsem teď překládala, hrozná blbost, já vim... :D Ale ne, opravdu. Samozřejmě by se neměl za svým snem hnáz bezhlavě a jít přes mrtvoly, ale člověk by si měl dovolit snít. Protože bez snů už mu zbývá jen život. A ten je často hrozně šedivej a smutnej. Občas je veselej a plnej barev, ale bez snů přeci jen něco chybí a člověk snadno spadne do stereotypu. Některým stereotyp vyhovuje, ale já stereotyp nesnáším. Proto ráda pracuju ve Starbucks. Každý pracovní den je trochu jiný. Možná udělám i sérii článků o tom, jak pracovat ve Starbucks a nezbláznit se, ale obávám se, že v tom případě si budu muset najít nějaké krycí jméno pro korporát, ve kterém pracuji, protože zatím o tu práci přijít nechci :D Ale to je zase příběh na někdy jindy... Teď se s vámi rozloučím a gratuluji všem, kdo v tom mém proudu vědomí došli až na konec. Doufám, že moje postřehy z překladatelství budou zajímat, uvidíme, co z toho všeho nakonec vznikne.