O pohotovosti, potopě, svatbě, píchlé pneumatice a dobrých lidech.

K něčemu se vám přiznám. Ten minulý článek vlastně vznikl proto, že jsem hrozně chtěla napsat článek o tomhle a především o předešlém týdnu mého života, ale když už jsem jednou začala psát, chtělo to nějaký článek na téma "dlouho jsem se neozvala, nezměnilo se vůbec nic". Uvědomuju si, že tenhle blog upadá a nejspíš bude upadat i nadále, ale znamená pro mě moc. A pořád je to místo, kam bych ráda jednou za čas utekla a vylila si své bolavé srdíčko. A vzhledem k tomu, že mě čekají ještě tři a půl hodiny ve vlaku, pokud se někde nezdržíme, tak mám šanci i možná něco sepsat. Doma se k tomu nikdy pořádně nedokopu, a na film se koukat nechci. Nějak nemám náladu, ať už vám to přijde jakkoliv divné. Na svůj oblíbený turecký seriál bych mrkla, ale musela bych se připojit na ne úplně bezpečnou stránku a to se mi z veřejné wifi taky úplně dělat nechce. A tak jsem tu s dalším článkem, který vás doufám alespoň trochu pobaví, protože něco takového člověk zkrátka nevymyslí. 

 + + + + + + +

Znáte takové to pořekadlo, že když se něco sere, sere se to pořádně? U nás doma je to poměrně ustálená fráze. Přesně tohle pořekadlo platí na minulý týden. Trochu jsem se začínala bát, jestli na té magické 27 něco není a jestli vůbec ten týden přežiju ve zdraví. Naštěstí ale ten týden skončil a čekalo mě několik krásných pohodových dní ve Vídni, kde už se úspěšně nic neposralo. Až mě to překvapilo. Ještě v neděli jsem ale byla odsouzená ke zkáze. Vlastně jsem doteď v šoku, že jsem ve zdraví dorazila do cizího města v cizím státě a nezlomila si cestou třeba aspoň nohu. 

Pracuju na směny a školu už mám taky tak nějak ne úplně pravidelně, takže já týdny většinou nějak neodděluju pondělí - pátek a víkend, protože občas o víkendu pracuju víc, než ve všední dny. Ten minulý týden byl ale jedna jobovka vedle druhé a to úderem pondělka. Začalo to tím, že jsem měla volno, krása, měla jsem volno 5 dní v kuse, tohle byl můj 4. den a moc jsem se těšila, že zajdeme s holkama do kina... což je taky něco, co v téhle době člověk moc často nedělá. Vše začalo tím, že jsem si musela platit antigenní test, což mě pěkně naštvalo, ale řekla jsem si, tamam, chceš jít do kina, zvládneš to jednou, neřeš to. Ta 2 kila tě nezabijou. Ony jsou totiž sice zadarmo 4 testy v měsíci, ale bohužel se to počítá tak, že je zadarmo jen jeden za týden a další zadarmo vám udělají až ten 8. den. Já byla na testu v úterý, takže ten zadarmo mi mohli udělat až to další úterý. Nedává to smysl, všichni to víme, ale co se dá dělat. Nenechala jsem si tím kazit náladu. Proč si taky kazit náladu, když je venku zaprvé tak hezky a zadruhé jdu do kina. 

Zdálo se to jako nevinná komplikace. Měla jsem tušit, že je to jen začátek spleti neskutečných událostí celého týdne. Už když jsem jela z kina, věděla jsem, že tenhle týden bude něco. Nejezdilo metro, totálně jsem si sedřela nohy, bylo mi blbě z respirátoru, který jsem měla na držce zase celý den a ještě k tomu byl státní svátek. Já jsem kvůli blbému antigenu, který jsem musela platit, přestože ho pak po mně nikdo nechtěl, nestíhala vůbec jíst a poslední jídlo jsem měla někdy asi ve 3 odpoledne, což bylo v podstatě mé jediné pořádné jídlo toho dne. Těšila jsem se, že si v Bille koupím něco dobrého k večeři. No smůla, státní svátek, naiva. Přibližně v ten stejný moment už jsem měla nohy úplně do krve, protože jsem kráva a nevzala jsem si ponožky do nových bot a přibližně v ten stejný moment mi ujel autobus, takže jsem musela čekat na další dalších 20 minut a zjistila jsem, že náš lektor nizozemštiny neuvedl naše jména jako součást redakci školního časopisu, na kterém jsme dělali 2 roky. Respektive my na něm dělali jen 1 rok, pak jsme to hodili na mladší spolužáky, ale stejně jsme si zasloužili v té redakcí být. Takže kino sice bylo fajne, i když trochu depresivní, zato náladu jsem rychle měla zase zpátky pod psa jako ráno, když mi paní v kukani sdělovala, že nemám nárok na test zdarma... 

Ale pohoda, jazz, za chvíli seš doma, Angie, za chvíli si sundáš boty, sedneš si, najíš se a půjdeš si lehnout. Zítra pojedeš na chalupu, kde si trochu dáchneš, než budeš muset na tři zavíračky do práce za sebou. Ha ha ha. Pánbíček se v tu chvíli asi hodně smál mojí naivní naději, že můj den skončí tím, že si pustím seriál, najím se a půjdu si lehnout. No no no no no. Angie totiž přijde domů a už ve dveřích tuší, že dnešní den bude ještě hodně dlouhý. Už ve dveřích totiž vidí bratra, který sotva stojí, protože ho chytla záda a bolí ho tak, že zvrací bolestí. "Proč vždycky já?" honí se mi sobecky hlavou, když si vzpomenu na anabázi s tátou v Amsterdamu a na to, jak jsem pro rodiče jela vlakem do Třeboně, protože tátovi ruplo v zádech a já je a auto musela dovézt domů. 

Ráda bych podotkla, že jsem minulé pondělí řídila auto poprvé po 5 měsících a rovnou na pohotovost. Yay! To chcete. Auto bude mimochodem hrát klíčovou roli v další příběhové linii, zůstaňte se mnou, i když tenhle článek je už teď dlouhý jako Lovosice. Abych to trochu zkrátila, v hlavě se rozpadl obraz dokonalého večera, kdy si pustím seriál, dám si nohy na stůl a konečně se po celém dni pořádně najím. Ne. Můj den pokračoval tím, že jsem lehce před desátou večerní naložila bratra do auta (no dobře, šel sám, ale naložit ho zní dramatičtěji) a za velké slávy si to namířila do blízké nejmenované nemocnice. Nutno podotknout, že kdyby byla nemocnice dál, než ji máme, zřejmě bych nedojela. Takhle jsem sice jela asi maximálně 10 minut, za to jsem se úspěšně znemožnila jak u vjezdu, tak u výjezdu z nemocnice, kdy při výjezdu jsem málem napálila zeď, protože mi auto začlo couvat, když jsem vystupovala... A pak jsem taky málem napálila pěstí setře z pohotovosti.

Celá návštěva nám zabrala asi tak 45 minut, než jsem bratra úspěšně dovezla s injekcí v zádech zpátky domů a doufala, že vrchol týdne jsem si vybrala už v pondělí. Osud však tomu tak nechtěl. Můj týden totiž pokračoval stejně úspěšně jako začal. V úterý a ve středu byl poměrně klid. To musím podotknout, že se nic hrozného nedělo. V úterý teda můj brácha trochu skučel a já nemohla jet na chalupu, kdyby se něco dělo a musela jsem mu jet do lékárny, ale jinak to byl takový celkem pohodový den. Ve středu jsem měla zavíračku, ale jinak se to taky dalo přežít. Žádné hrůzy, žádné katastrofy.

Další katastrofa se ovšem v podstatě doslova přivalila ve čtvrtek. Už bylo téměř osm hodin večer, člověk se těšil, že už za chvíli zavře a půjde domů, když se najednou venku spustil obrovský liják. Což o to, to by ničemu nevadilo, přece jsem pod střechou. V tento moment se pánbíček zasmál znovu. Pomalu se k nám totiž z chodby najednou začala valit voda. A netrvalo dlouho, než zaplavila nejen naši kavárnu včetně zázemí, kanclu, a všeho ostatního, ale i polovinu nákupního centra. Z "máme všechno uklizené, dneska půjdeme domů brzy" se rázem stalo "že já něco říkala" a po prvotním šoku a lehkém pobavení "do prdele, budem tady věčnost". První věc, kterou jsem hned říkala, že musíme udělat, je vyhodit pojistky... Ale z nějakého důvodu to chtělo pána, kterej přišel a řekl nám, že pokud je nevypneme, můžeme všechny zabít, aby se to udělalo. Ale nebudu zahořklá a říkat, že  mě nikdy nikdo neposlouchá. Já asi působím totiž hrozně nedůvěryhodně. I když jsem si něčím 100% jistá, tak si lidi stejně googlí, jestli je to pravda. Nám se nevěří, Hustoles. 

Uprostřed potopy, kdy jsme museli vypnout pojistky a řešit spoušť, přišla stálá zákaznice a ptá se, jestli jí uvaříme kafíčko. Upřímně jsem přemýšlela, jestli si z nás dělá legraci nebo ne. Protože to snad nemohla myslet vážně ani ona. Bylo to hodně vtipné. Vytíraly jsme to tam asi do půlnoci. Dobře, to zase ne, třeba do půl. Lehce po půlnoci jsem už byla doma. No a další den jsem měla jít na malování, ale musela to zrušit, protože jsem se potřebovala vyspat, a odpoledne jsem musela na PCR test a potom zase do práce na další close, takže nádhera. To už tedy bylo v pohodě, ale byla jsem úplně mrtvá. No a další den? Hurá na svatbu!

Svatba teda byla krásná, k té nemám jediného slova kritiky, to vůbec. K čemu ale mám pár slov kritiky jsou ty dvě borky, které jsem vezla. Řeknu, že sraz je v půl 11, abychom v 11 už ale opravdu byly na cestě, že prostě nejpozději v 11 musíme vyrazit, tak ať přijdou v půl radši, kdyby něco... No, tak zkuste hádat, v kolik přišly... V 11:10... Já myslela, že je zabiju. Ještě mi psaly, že se někde ztratily u nás na sídlišti... a já jen, to snad nemyslíte vážně, vždyť je to od autobusu rovně dolů. Ale dobře, mlčím, neříkám nic, je to krásný den mé kamarádky, svatba, všechno se musí povést, bude to hezké, nenechám si zkazit náladu. A opravdu, svatba byla moc krásná, všechno se povedlo, nenechala jsem si zkazit náladu... Ale potom přišla cesta domů. A cesta domů byla pěkně prosím vrcholem celého toho týdne, kdy jsem se absolutně nezastavila od pondělí až do neděle. Protože po svatbě jsem další den samozřejmě vezla to stejné osazenstvo zase domů...

No... jenomže ono nejezdilo metro na Céčku a ode mě by to měly chudinečky daleko, takže mě překecaly, abych je vysadila na Skalce. Dámy a pánové, nejhorší rozhodnutí toho týdne, a že těch špatných rozhodnutí bylo opravdu hodně. No řeknu vám to narovinu, měla jsem se na ně vysrat. Musela jsem zajet do nějaké vilové čtvrti, protože to tam bylo totál rozkopané a nechtěla jsem zastavovat na zastávce autobusu. A teď slyším zezadu, jak se ozývá: "no, ale to už trochu odjíždíš od toho metra" a nevim, co ještě. Tak jsem se nasrala a říkám, že prostě někde zastavím a ať to dojdou pěšky, že na to seru. 

Chyba. 

Zajedu k obrubníku... 

Zajedu na obrubník. 

BUM. Rána jako z děla.

Vypnu motor. "Právě jsem píchla," říkám, načež se všechny tři zbylé cestující dušují, že nééé, že to bude v pohodě. Ale bohužel, nebylo. Když totiž vystoupily, z venku se začalo ozývat syčení... a guma byla za pár vteřin prázdná. Výborně. Děkuju moc za tento krásný zážitek, klidně bych si ho mohla odpustit. A teď mi povězte, kdo z vás ví, jak se vyměňuje pneumatika? 

Teorii ovládám. Ale v praxi? V praxi jsem vždycky říkala, že bych si stoupla k autu a hrála plachou laň, dokud by nezastavil někdo, kdo mi to vymění. No... a hele, musím vám říct, že to zabralo. Protože jsem sice nejdřív zburcovala tátu, aby přijel, ale nakonec to vůbec nebylo nutné a zase jsem ho odvolala.

Protože Angie ve vší své smůle umí píchnout gumu s grácií sobě vlastní a klikou jako prase. Protože jsem ji píchla přímo před vilou, kde zrovna na balkoně kouřila partička Ukrajinců. Neptala jsem se jich teda na státní příslušnost, ale buď to byli Ukrajinci nebo Rusové, ale vzhledem k pravděpodobnosti spíš to první. Dva z nich, pravděpodobně poté, co se přestali smát, přišli a jali se vyměňovat pneumatiku. 

Pán č. 1: "Rezervu máš?"

Angie: "Nevim."

Pán č. 1: "A kdyby jo, kde by byla?"

Angie: "Lehčí otázku byste neměl?" 

Ne, dobře, to trošičku přeháním. Šla jsem poměrně na jistotu. Věděla jsem, že pokud ta rezerva někde bude, tak bude v kufru a taky jo. Takže mi ji nejmilejší pánové na světě vyměnili, přičemž si ze mě celou dobu dělali brutální prdel. "Hej, to je díra jako prase, pojď si to vyfotit!" :D Načež mi to teda vyměnili a pán č. 1 povídá, že teda to vyměnili, ale máme další problém. A já jenom prostě zastřelte mě někdo... Ta pneumatika byla brutálně podhuštěná. Tak mi říká: "Za rohem je pumpa, musíš si to přifouknout, zvládneš to?" Tak mu odpovídám, že jo, že to už zvládnu, načež po mně hodil takovej pohled a říká: "Tak nastupte." 

Takže nás s kamarádkou (zapomněla jsem dodat, že ty dvě zbylé borky se sebraly a odešly...) odvezl na pumpu, kam za ním jiným autem jel ten jeho kamarád, nahustil mi pneumatiku, ukázal mi, jak se to dělá, abych to už příště věděla, řekl mi, ať jedu opatrně a odjel. Nic ode mě nechtěl, žádné peníze, nic, prostě se jen s kamarádem sebrali a odjeli, aniž by si o cokoliv řekli. Nezištný dobrý skutek a zřejmě to teď vypráví po celé Skalce. Tak strašně hodný člověk, tedy oba dva, samozřejmě, ale hlavně ten, co to inicioval. Doteď nechápu, jak jsem mohla mít tak strašný štěstí v neštěstí. Ze všech míst, kde jsem mohla píchnout, jsem páchla na Skalce a ještě k tomu jsem to dokázala přímo před partičkou chlápků s dobrým srdcem. Život je zkrátka plný neskutečnejch náhod. 

Dojela jsem domů a za pár hodin už si to mířila na nádraží, odkud mi jel vlak do Vídně. Ale o tom, jak jsem jela na kurz, kam jsem ve skutečnosti nakonec vůbec nechodila, vám raději povím až někdy jindy. Myslím, že už teď jsem vás zahltila těmi všemi zážitky z minulého týdne. Zatím se mějte famfárově!