O nesnesitelné nerozhodnosti jedné buchty.

Podala jsem si přihlášku na Erasmus. V neděli jsem odeslala všechny materiály a v úterý jsem dostala potvrzení, že mě moje domovská fakulta nominovala. Ještě ale čekám, jestli mě nominuje ta nedomovská. A potom budu čekat dalších pár týdnů, jestli mě přijme univerzita v Turecku, na kterou chci odjet. Chci jet. Hrozně moc chci jet. Říkala jsem si to už asi rok. Každému na potkání jsem vykládala o tom, jak budu příští rok půl roku v Istanbulu. Vlastně jsem o tom ani nemluvila jako o možnosti. Mluvila jsem o tom jako o hotové věci. Jenomže potom v Turecku a v Sýrii udeřila zemětřesení, která měla neskutečně vážné následky... a celý ten krásný obraz o tom, jak pojedeme spolu se spolužačkou pojedeme na erasmus do Istanbulu se rozpadl. Rozpadl se, protože ona se rozhodla, že nepojede. Nevyčítám jí to, fakt ne, je jako moje ségra a úplně chápu obavy, s nimiž za mnou přišla a důvody, proč se rozhodla, že nepojede. Věřím, že ji to ničí, že po tom toužila stejně jako já. Věřím, že je to pro ni ještě mnohem, mnohem těžší než pro mě. Ale ten dokonalý obraz erasmáckého života se rázem rozpadl. Rozplynul se. Změnil se. Najednou už nemám tu představu, že budu někde s ní půl roku, budem spolu chodit do školy, na koncerty, na párty, cestovat po Turecku... Najednou už jsem to jen já. Najednou nevím, jestli chci jet. Najednou... se všechno změnilo. I ten vnitřní pocit, že je to to, co chci ze všeho nejvíc. Odjet. 

Vymyslela jsem si plán. Plán místo Erasmu. Plán, který ale najednou chci uskutečnit víc než celý Erasmus dohromady. Mám dojem, že jsem chtěla odjet hlavně proto, že nevím, co se životem. Věřím, že život v Istanbulu by mi přinesl spoustu dobrého, ale mám strach. Mám strach jet tam sama. Mám strach jet tam vůbec. A váhám, jestli není čas se těhle snů vzdát. Zároveň si ale myslím, že by si člověk měl plnit sny celý život. A mým snem je žít v Istanbulu. Strávit tam aspoň pár měsíců. Ať už pracovně nebo v rámci studia. Jenomže... z toho mám zároveň strach. A jak mám strach, tak váhám. Váhám, jestli je ten správný čas. Váhám, jestli to mám udělat. Váhám, jestli to není chyba. Váhám, jestli je to skutečně můj sen anebo jsem se jen nechala nakazit snem někoho jiného. Představou toho, co se teď už nesplní. Byla jsem na Erasmu a vzpomínám na to strašně ráda. Ale zároveň si vzpomínám, jak hrozně těžké to bylo. A tady budu sama. O pět let starší, ale pořád sama. 

Nebojím se o svůj život. Bojím se, že to nezvládnu. Bojím se selhání. Bojím se, že mi to nepřinese to, po čem toužím. A ano, taky se bojím, že jakmile odjedu, ztratím to, co mám teď. Ztratím ten společný život na univerzitě, který teď máme. Miluju ty holky, miluju ty lidi, nevím, jestli o to chci přijít. Jestli jsem připravená o to přijít na půl roku. 

Když jsem se dozvěděla, že mě možná nevezmou, že jsem to možná posrala, jako první pocit přišel neskutečný smutek. Obrečela jsem to. Byla jsem v příšerném stavu. Málem jsem se zhroutila. Ale potom? Potom vlastně přišla úleva. Měla jsem svůj náhradní plán, měla jsem svůj pobyt v Turecku, měla jsem jinej cíl... a najednou se začalo zdát, že to vlastně možná není tak špatný nápad... zůstat tady. Že do Istanbulu se můžu podívat kdykoliv. Můžu tam odjet, můžu tam žít, můžu tam pracovat... ale o celý semestr studentského života tady přijdu. A pak se všechno zase obrátilo. Nominovali mě, čekám na nominaci z druhé fakulty, možná fakt budu moct jet. A já najednou nevím, jestli chci. 

To, že mě vezmou, neznamená, že neodjedu. Znamená to, že si možná zavřu nějaké dveře, ale zároveň to nemusí znamenat vůbec nic. Člověk nemusí odjet, když ho na Erasmus přijdou. Můžu se rozhodnout den před odjezdem a neodjet. Nemusím se rozhodnout teď. Proto jsem tu přihlášku podala i přes všechny pochyby, které se mi honí hlavou. Chtěla bych ale zpátky ten pocit. Ten pocit, že vím, co chci. Ten pocit, že vím, kam můj život směřuje, že vím, co chci dělat. Myslela jsem si, že chci vypadnout. Že je to to, co vyřeší moje problémy. Že ještě naposled využiju toho, co vysoká škola nabízí. Poslední možnost, jak odjet na Erasmus. Poslední možnost je právě teď. 

Ale najednou mám strach. Strach, který mě ochromuje. Strach, kterého se nejsem schopná zbavit. Možná je to strach z toho, že se vlastně vůbec nic nezmění. Z toho mám strach asi ze všeho nejvíc. Chci odjet z různých důvodů, škola není jediným z nich. A pak se vrátím. A všechno se vrátí do stejných kolejí. Jako bych ani nikdy neodjela. Budu pořád cítit to, co cítím teď. Trpět pro romantickou lásku, která neexistuje. Myslím k Istanbulu, samozřejmě, co jiného.