The identity I lost and am searching for.

Co si pamatuju jsem hrozně trpěla tím, že jsem nikdy neznala ani jednoho dědu a vlastně jen babičku z tátovy strany. Babičku jsem měla aspoň jednu, ale dědu nikdy. Přemýšlím o tom, jestli by mě moji dědové vůbec měli rádi. A jasně, že asi měli, v tomhle člověk asi nemá ani moc na výběr, svoji rodinu asi musíš milovat. Ale jestli by na mě byli pyšní. Z nějakýho důvodu jsem vždycky cítila napojení především na tátova tátu. Spirituální, pocitový, nevím, prostě mám pocit, že kdybych měla tu šanci ho znát, rozuměli bychom si. A třeba ne. Třeba jo. Kdo ví. Nikdo neví, nikdo to ani nikdy vědět nebude. Jestli je nebe a peklo, možná se potkáme tam. Anebo v nějaký jiný formě posmrtnýho života, ale v tomhle životě to rozhodně nezjistím. 

Můj děda umřel, když mi byly jen necelé tři měsíce. 10. července. Aspoň myslím. Ani na hrob mu nemůžu jít, protože hrob nemá. A můj táta? Nemluví o něm. Možná je to moc bolestivý mluvit o svejch rodičích, když jsou pryč. Anebo je to tím, že můj táta obecně moc nemluví. Kdo byl můj děda? Vím toho jen málo. Vím, kdo byl, ale nevím vlastně, jaký byl. Nikdo mi o něm nikdy nijak extra nevyprávěl. Znám jen útržky z jeho života a i to málo, co vím, jsem se vlastně dozvěděla až v dospělém životě. Třeba to, že babičky mamka prohlásila, že si "toho Bulhara nevezme" a ona šla, utekla a vzala si ho. A i když spolu nevydrželi, protože můj děda, o mrtvých jen dobře, byl tak trochu kurevník, zůstali nejlepší přátelé. Aspoň to mi vždycky říkala máma. Ten Bulhar je moje pojítko ke spoustě pocitů, který cítím. Myslím, že to, že mě to táhne na jih, do Turecka, je s tím spojený. Sice to není Balkán, ale pořád je to Osmanská říše. To, že mě to táhne k učení se jazyků, to je taky jeho zásluhou. Zásluhou? Nevím. Prostě jeho geny. 

Můj děda mluvil plynně asi osmi nebo devíti jazyky. Já sice rozhodně devíti jazyky nemluvím plynně, ale devět jazyků je v mym repertoáru alespoň na nějaký úrovni. Bulharština není jedním z nich. A štve mě to. Tak moc mě to štve. Táta teď prohlásil něco, co se mě upřímně fakt hodně dotklo. "Nemáte balkánský kořeny, tak nemůžete vědět..." Mám balkánský kořeny. Jsem tvoje dcera, takže mám balkánský kořeny. Upřímně vím možná o Balkánu víc než ty, když už budem hnidopichové. Štve mě, že děda svojí bulharskou identitu svým synům nepředal. Neučil je bulharsky. On sám byl Bulhar jen napůl, ale bulharsky uměl, nemluvil na ně. Nenaučili se to. Ani jeden. Trvalo to další generaci, než se našel někdo, kdo by bulharsky chtěl umět. Já, člověk s bulharskými kořeny, kterej ale nikdy v Bulharsku nebyl. Pojedu. Chci jet, brzo. A chci se naučit. Je to součást mojí identity, cítím, že je, i když už je moje krev už hodně naředěná. 

Na druhý straně můj druhej děda. Nejspíš přesnej opak mýho bulharskýho dědy. Miloval moji babičku až za hrob. Doslova. Žil trochu dýl než bulharskej děda, ale stejně si ho nepamatuju. O něm toho vím asi obdobně málo jako o bulharskym dědovi. Paradoxní je, že mi moje mamka vyprávěla víc o bulharskym dědovi než o svym vlastnim tátovi. A možná je to přirozený, protože je zkrátka hrozně moc bolestivý si vědomě znovu připomínat, že už jsou tvoji rodiče pryč... a že vlastně oba odešli tak hrozně brzo. Neumím si představit, že bych přišla o svoje rodiče. Nevím, co budu dělat, až na to jednou dojde a i jen o tom přemýšlet mě zabíjí. Myslím si, že něco takovýho nikdy nepřestane bolet. 

Vtipný je, že jsem až asi ve svých 15 letech zjistila, že se můj děda nejmenoval Josef. Vždycky jsem si myslela, že se jmenuje Josef, protože o něm mluvili jako o "našem Josefovi", jenomže to byl jenom inside joke naší rodiny. Ale je to vlastně to, z čeho vychází moje nová přezdívka Josie. Naši vždycky říkali, "kéž bychom tě pojmenovali Josefína" a já jsem si říkala, jo, to by bylo super, měla bych jméno, které moc lidí nemá. Ale bohužel. Nestalo se tak. Dědovi říkali Josef, prababička byla Josefa. A já si chci přidat jméno Josefína. Proto Josie. Plánuju to už dlouho, ale musím to udělat, až se vrátím z Erasmu. Nechci teď řešit obíhačky po úřadech, ale až se vrátím, půjdu do toho. A těším se. Konečně budu mít jméno, který chtěli všichni, jen si ho nevybrali. A třeba mě to aspoň spirituálně přiblíží k dědovi Josefovi, co nebyl Josef. Když už studuju obory, které mě spirituálně přibližujou k dědovi, kterej byl Bulhar.